Jozef Klembara, Evolúcia ekosystémov, Univerzita Komenského v Bratislave
O. Kumpera, Z.Vašíček, Základy historické geologie a paleontologie
J. Dvořák, B. Růžička, Geologická minulost Země
http://www.trilobites.info/
http://www.alaunwerk.de/guide3.htm
http://www.barrandien.cz/
http://skole.trondheim.kommune.no/rosten/fag/naturfag/utvikling/kambrium.htm
http://www.portalsaofrancisco.com.br/alfa/ceratopsideos/triceratops.php
Joseph G. Mečet, Trond H. Torsvik, The making and unmaking of a supercontinent: Rodinia revisited
http://geo-evropa.upol.cz/temata/geologie/
http://theprehistoricworld.blog.cz/1006/trias
http://www.meteo-maarssen.nl/pk_02.html
http://www.giobioobrazky.ic.cz/geologie.htm
http://historiezeme.sweb.cz/
http://departments.fsv.cvut.cz/k135/wwwold/webkurzy/rg/regionalka.html
http://pruvodce.geol.cechy.sci.muni.cz/regionalni_geol/geologie_CM.htm#kap1
http://www.geology.upol.cz/paleogeografie.html
I. Chlupáč a kol., Geologická minulost České republiky, Academia 2002
J. Zimák, Mineralogie a petrografie, UP v Olomouci 1998
A. Bajer, J. Matyášek, K. Rejšek, M. Suk, Petrologie, Masarykova univerzita v Brně, Brno 2004
http://astronomia.zcu.cz/planety/zeme/1948-stavba-nitra-zeme
http://www.sci.muni.cz/~herber/
http://www.ig.uit.no/webgeology/
http://geologie.vsb.cz/
http://atlas.horniny.sci.muni.cz/
http://www.zatlanka.cz/vyukove-materialy/zemepis/litosfera_typy_pohybu_desek.html
http://keith-travelsinindonesia.blogspot.com/2010/09/why-are-there-so-many-volcanoes-here.html
http://www.litosfera.chytrak.cz/3.html
L. Čepek, Hlubiny země, Praha 1964
J. Kalvoda, O. Bábek, R. Brzobohatý, Historická geologie, Olomouc 1997
http://www.jindrichpolak.wz.cz/encyklopedie/abc/sopka.php
http://www.youtube.com
B. Bouček, O. Kodym, Geologie I.díl Všeobecná geologie, Praha 1954
J. Karásek, Základy obecné geomorfologie, Brno 2001
Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

stránky v rekonstrukci

 

Horniny jako stavební jednotky litosféry

HORNINY JAKO STAVEBNÍ JEDNOTKY LITOSFÉRY

LITOSFÉRA je vnější, pevná, na bloky rozdělená část Země, která se pohybuje po svém podloží. Její mocnost je kolem 100 km. Podle nejnovějších geofyzikálních údajů je její mocnost menší pod oceány (asi 70 km) a větší pod kontinenty. Někteří autoři předpokládají mocnost litosféry až kolem 100-150 km. V dnešním pojetí tak litosféra zahrnuje zemskou kůru a nejsvrchnější část pláště, oddělené od sebe tzv. Mohorovičičovou diskontinuitou.
Podobně jako je celá litosféra tvořena horninami, je jimi převážně tvořena i její povrchová část, označovaná jako zemská kůra.

ZEMSKÁ KŮRA tvoří nejsvrchnější část pevného zemského tělesa. Její mocnost je proměnlivá. Na pevnině dosahuje 30-40 km, pod oceány pouze 6-15 km. Ostrou hranicí označovanou jako Mohorovičičova diskontinuita je oddělena od podložního pláště.
Zemskou kůru lze rozdělit na dva typy:
1. oceánský typ zemské kůry
2. pevninský (kontinentální) typ zemské kůry

Oceánská kůra je mnohem slabší než kůra pevninská. Její mocnost dosahuje kolem 6-12 km. Podle současných seismických výzkumů se skládá z několika vrstev:
1. oceánská vrstva (nejsvrchnější), je tvořena nejrůznějšími druhy recentních hlubokomořských sedimentů. V její povrchové části se vyskytují sedimenty převážně nezpevněné, většinou silně porézní, s vysokým obsahem vody. Směrem do hloubky bývají tyto již částečně zpevněny. Globigerinový a další vápnité hleny se mění v mikritické vápence, radiolariové a diatomové hleny v silicity (rohovce).
2. oceánská vrstva - otázka její mocnosti a složení je již podstatně komplikovanější. Zjištěné rychlosti průchodu seismických vln (kolem 5 km/s) mohou totiž odpovídat celé řadě hornin. Podle starších prací je tato vrstva tvořena zpevněnými sedimenty, dnes předpokládáme, že 2. oceánská vrstva se skládá z hornin bazaltového složení – převážně tzv. tholeiitický bazalt. Tento předpoklad byl do značné míry ověřen též hlubokomořskými vrty.
3. oceánská vrstva (nejhlubší), tvoří více než 2/3 objemu celé oceánské kůry. Její mocnosti nekolísají tak jako u vrstev nadložních, pouze v některých anomálních oblastech (např. pod riftovými zónami nebo na okrajích pevnin) může docházet k jejich růstu. Výzkum složení 3. oceánské vrstvy souvisí s vysokoteplotní a vysokotlakou petrologií. Podle starších názorů je 3. oceánská vrstva tvořena serpentinizovanou ultrabazickou horninou. Je pravděpodobné, že horniny 3. oceánské vrstvy se mohou změnou teplot a tlaků transformovat v horniny svrchního pláště a naopak. Tomuto předpokladu by vyhovovala představa o složení 3. oceánské vrstvy serpentinitem (hadcem), popř. serpentinizovaným peridotitem. Podle Hesse vznikají hadce 3. oceánské vrstvy z plášťových peridotitů, tj. z hornin, obsahujících pyroxen, olivín, amfibol a rudní minerály. Teplota, při níž dochází k přeměně olivínu na serpentin a vodu, se pohybuje kolem 500°C. Nad touto teplotou je stabilní serpentinit, pod ní pak peridotit.
Jinou možností je, že 3. oceánská vrstva je tvořena hlubinným ekvivalentem bazaltu - gabrem, nebo jeho metamorfovanými ekvivalenty, jako je amfibolit.
Někteří autoři se současně domnívají, že 3. oceánská vrstva je tvořena různě metamorfovanými ekvivalenty bazaltů, např. zelenými břidlicemi nebo amfibolity. Tyto horniny byly pak při přímém zkoumání hornin na středooceánských hřbetech společně s gabry skutečně nalezeny.


Kontinentální kůra. Složení kontinentální kůry je mnohem rozmanitější než v případě kůry oceánské, což s největší pravděpodobností souvisí s komplikovanějším vývojem pevnin. Nejvýznamnějším rozdílem mezi pevninskou a oceánskou kůrou jsou rozdíly v mocnostech. Pevniny se tak podobají velkým krám, z nichž průměrně 2/5 vyčnívají nad povrch oceánské kůry, zatímco zbývající 3/5 leží hlouběji.
Mocnost pevninské kůry je značně variabilní. Pohybuje se nejčastěji v rozmezí 25-70 km, průměrně kolem 40 km. Pevninská kůra je tvořena rovněž třemi vrstvami, avšak s poněkud odlišným složením a vzájemným vztahem než je tomu u kůry oceánské.

1. Nejsvrchnější vrstva je tvořena sedimenty. Jejich průměrná mocnost je 2-4 km. Rychlost seismických vln zde kolísá podle povahy sedimentu mezi 1,8-3,0 km/s.

2. Podložní vrstvu nazýváme vrstvou granitovou. Je složena z široké řady kyselých a neutrálních vyvřelin a epizonálně až katazonálně metamorfovaných hornin. V oceánské kůře tato vrstva chybí. Průměrné rychlosti seismických vln zde dosahují hodnot kolem 5,7 km/s. Mocnosti granitové vrstvy kolísají v rozmezí 15-20 km, s průměrnou hodnotou kolem 18 km.

3. Granitová vrstva je tzv. Conradovou plochou diskontinuity oddělena od podložní vrstvy bazaltové. Bazaltová vrstva představuje komplex bazických hornin s rychlostmi podélných seismických vln v rozmezí 5,9-7,8 km/s. Lze předpokládat, že pevninská bazaltová vrstva a 3. oceánská vrstva se svým petrografickým složením shodují. Mocnosti této části pevninské kůry značně kolísají (15-30 km). Rychlost šíření seismických vln a tím i hustota hornin vzrůstá v bazaltové vrstvě směrem s hloubkou. Nemetamorfované čediče bazaltové vrstvy mohou s hloubkou přecházet do zelených břidlic a epizonálně metamorfovaných metabazitů, ty do amfibolitů a v případech, kdy je mocnost vrstvy zvláště vysoká, až do hornin eklogitového složení.
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one