Jozef Klembara, Evolúcia ekosystémov, Univerzita Komenského v Bratislave
O. Kumpera, Z.Vašíček, Základy historické geologie a paleontologie
J. Dvořák, B. Růžička, Geologická minulost Země
http://www.trilobites.info/
http://www.alaunwerk.de/guide3.htm
http://www.barrandien.cz/
http://skole.trondheim.kommune.no/rosten/fag/naturfag/utvikling/kambrium.htm
http://www.portalsaofrancisco.com.br/alfa/ceratopsideos/triceratops.php
Joseph G. Mečet, Trond H. Torsvik, The making and unmaking of a supercontinent: Rodinia revisited
http://geo-evropa.upol.cz/temata/geologie/
http://theprehistoricworld.blog.cz/1006/trias
http://www.meteo-maarssen.nl/pk_02.html
http://www.giobioobrazky.ic.cz/geologie.htm
http://historiezeme.sweb.cz/
http://departments.fsv.cvut.cz/k135/wwwold/webkurzy/rg/regionalka.html
http://pruvodce.geol.cechy.sci.muni.cz/regionalni_geol/geologie_CM.htm#kap1
http://www.geology.upol.cz/paleogeografie.html
I. Chlupáč a kol., Geologická minulost České republiky, Academia 2002
J. Zimák, Mineralogie a petrografie, UP v Olomouci 1998
A. Bajer, J. Matyášek, K. Rejšek, M. Suk, Petrologie, Masarykova univerzita v Brně, Brno 2004
http://astronomia.zcu.cz/planety/zeme/1948-stavba-nitra-zeme
http://www.sci.muni.cz/~herber/
http://www.ig.uit.no/webgeology/
http://geologie.vsb.cz/
http://atlas.horniny.sci.muni.cz/
http://www.zatlanka.cz/vyukove-materialy/zemepis/litosfera_typy_pohybu_desek.html
http://keith-travelsinindonesia.blogspot.com/2010/09/why-are-there-so-many-volcanoes-here.html
http://www.litosfera.chytrak.cz/3.html
L. Čepek, Hlubiny země, Praha 1964
J. Kalvoda, O. Bábek, R. Brzobohatý, Historická geologie, Olomouc 1997
http://www.jindrichpolak.wz.cz/encyklopedie/abc/sopka.php
http://www.youtube.com
B. Bouček, O. Kodym, Geologie I.díl Všeobecná geologie, Praha 1954
J. Karásek, Základy obecné geomorfologie, Brno 2001
Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

stránky v rekonstrukci

 

Systematický přehled sedimentů

Psefity jsou hrubozrnné klastické sedimenty, v nichž převažují klastické částice o velikosti nad 2 mm. Klastické částice jsou zpravidla různého složení, mívají různou velikost a často i rozdílný stupeň zaoblení. Psefity jsou často nedokonale zrnitostně vytříděné a prostory mezi většími úlomky bývají zčásti nebo i úplně vyplněny základní hmotou, složenou z klastických částic zrnitostně odpovídajících psamitům až pelitům. Mezi nezpevněné psefity patří sutě a štěrky, mezi zpevněné psefity patří slepence (konglomeráty) a brekcie.

Sutě jsou tvořeny skalními úlomky, které vznikají především mechanickým rozpadem hornin. Úlomky jsou zpravidla ostrohranné (jen při rozpadu slepenců jsou oblé). Suť tvoří součást osypů, suťových kuželů, kamenných moří a kamenných proudů. U nás jsou sutě v Krkonoších, Českém středohoří, Hrubém Jeseníku a Nízkém Jeseníku.
Štěrky jsou nezpevněné psefity složené z různě opracovaných úlomků hornin o velikosti nad 2 mm. Jednotlivé úlomky jsou nejčastěji polozaoblené nebo zaoblené (drobné polozaoblené nebo zaoblené úlomky se označují jako oblázky nebo valounky, větší jako valouny a při velikosti nad 25 cm jako balvany). Štěrk s převahou částic o velikosti 2-10 mm se někdy označuje jako štěrčík; štěrk s obsahem balvanů se nazývá balvanitý štěrk. Ve štěrcích je často přítomna příměs klastických částic zrnitostně odpovídajících psamitům až pelitům (jde nejčastěji o písčitou nebo jílovou příměs).
Podle látkového složení se štěrky dělí na monomiktní a polymiktní (petromiktní) - monomiktní štěrky obsahují úlomky pouze jednoho druhu hornin, v polymiktních (petromiktních) štěrcích jsou přítomny úlomky různých hornin. Látkové složení štěrků závisí na petrografických poměrech v zdrojové oblasti, charakteru zvětrávacích pochodů a na délce transportu. Se štěrky se setkáváme především v kvartérních uloženinách, méně často v terciérních sedimentech a zcela výjimečně i ve starších sedimentech. Podle místa uložení se štěrky zpravidla dělí na říční, mořské a jezerní. Říční štěrky se vyskytují v současných korytech řek, ale i v terasách nad úrovní dnešních toků (např. v Polabí, Poohří, Pomoraví, Poodří). Mořské štěrky se ukládají na mořském dně v relativně úzké příbřežní zóně i na některých plážích (jde o tzv. plážové štěrky); někdy mořské štěrky sedimentují i v hlubokomořských pánvích, do nichž je materiál tvořící tyto štěrky transportován podmořskými skluzy. Jezerní štěrky jsou obdobou mořských štěrků. Jako glaciofluviální (glacifluviální) štěrky se označují štěrky, které vznikly z materiálu ledovcových uloženin jeho přemístěním a vytříděním proudící vodou z odtávajícího ledovce - glaciofluviální štěrky jsou pozůstatkem pleistocenního zalednění v severních Čechách (na Frýdlantsku), na severní Moravě a zejména ve Slezsku (na Ostravsku, Krnovsku a Javornicku). K štěrkům zrnitostně patří i některé morénové uloženiny, označované jako till (často jsou však tímto termínem označovány všechny nezpevněné morénové uloženiny bez ohledu na jejich zrnitostní složení).

Slepence (konglomeráty) jsou horniny vytvořené stmelením štěrků. Podobně jako štěrky lze slepence dělit na monomiktní a polymiktní (petromiktní). Úlomky hornin, které tvoří slepence, jsou převážně zaoblené nebo polozaoblené (na rozdíl od brekcií). Základní hmota slepenců je zpravidla psamitická, ale může být i pelitická. Tmel slepenců je nejčastěji křemitý, železitý nebo vápnitý. U nás se slepence vyskytují především na české křídové tabuli, v Brdech, Nízkém Jeseníku, Moravskoslezských Beskydech a na Drahanské vrchovině.
Brekcie jsou zpevněné psefity tvořené především ostrohrannými nebo poloostrohrannými úlomky. Jsou to horniny nepříliš rozšířené, které se u nás ve větší míře vyskytují jen na Plzeňsku, Rakovnicku a Kladensku.
Psamity
Psamity jsou klastické sedimenty s převahou úlomků o velikosti 0,063-2 mm. Úlomky jsou tvořeny především křemenem, k němuž někdy ve větším množství přistupují živcová zrna nebo také úlomky různých hornin. Kromě psamitové frakce bývají v těchto sedimentech přítomny také klastické částice, které zrnitostně odpovídají aleuritům až pelitům, ale též psefitům. Nezpevněné psamity se souborně označují jako písky, zpevněné psamity se podle látkového složení klastického materiálu zpravidla dělí na pískovce, křemence, droby, arkózy (v některých klasifikacích sedimentů se všechny zpevněné psamity označují jako pískovce).

Písky jsou nezpevněné psamity, v nichž převažují nejčastěji křemenná zrna (jde o křemenné písky), neboť křemen je z běžných horninotvorných minerálů nejodolnější vůči chemickému zvětrávání i mechanickému rozmělňování v průběhu transportu; písky s vyšším podílem živců se označují jako živcové písky (arkózové písky). V píscích bývají prakticky vždy v akcesorickém množství přítomny relativně stabilní těžké minerály (zirkon, rutil, turmalín, granát, apatit, ilmenit a magnetit); v píscích na pobřeží moří nebo i velkých jezer se těžké minerály mohou koncentrovat v tzv. černých píscích. Písky se zpravidla dělí podle způsobu vzniku na reziduální (eluviální), říční, jezerní, mořské, glaciofluviální a váté (eolické) písky. Reziduální písky se tvoří zvětráváním nejrůznějších primárně zrnitých hornin především v oblastech s aridním nebo periglaciálním klimatem. V České republice se reziduální písky vytvořily např. zvětráváním granitoidů (jde o tzv. „žulové písky“) v oblasti středočeského a moldanubického plutonu a zvětráváním pískovců české křídové tabule. Říční písky se společně s říčními štěrky vyskytují v říčních korytech a v říčních terasách (v technické praxi se nezpevněné sedimenty zrnitostně odpovídající pískům a štěrkům označují jako štěrkopísky). Jezerní písky jsou u nás rozšířeny především v Třeboňské a Budějovické pánvi a také v podkrušnohorských pánvích. Mořské písky jsou hojné při východním okraji Českého masivu (v pruhu probíhajícím od Znojemska po Ostravsko). Glaciofluviální písky se společně s glaciofluviálními štěrky vyskytují v severních Čechách, ve Slezsku a na severní Moravě. Váté písky jsou u nás rozšířeny především v Polabí (v okolí Hradce Králové) a Dolnomoravském úvalu (na Bzenecku).

Pískovce jsou zpevněné psamity, jejichž klastické částice jsou tvořeny převážně křemenem. Tmel pískovců je nejčastěji křemitý, karbonátový nebo železitý. Pískovce se hojně vyskytují na české křídové tabuli, v Boskovické brázdě a ve flyšovém pásmu Karpat.
Arkózy jsou produktem zpevnění živcových (arkózových) písků. Obsahují více než 25 % živců a úlomků nestabilních hornin, zastoupení matrix (jílovitá a prachovitá složka) nepřesahuje hranici 20 %. Živce i úlomky většinou pocházejí z granitoidních hornin. Obsah křemene a úlomků stabilních hornin tvoří méně než 75 % z klastů.
Barva arkóz je obvykle světle šedá, světle okrová nebo i v rezavých a fialových odstínech, textura nejčastěji lavicovitá. U nás se arkózy vyskytují především v kladensko-rakovnické a plzeňské pánvi a v Boskovické brázdě.
Droby jsou zpevněné psamity, jejichž klastická složka je tvořena křemenem, živcem a úlomky různých hornin. Obsahuje více než 10 % živců a úlomků nestabilních hornin a zastoupení matrix převyšuje 20 %. Převážná část živců a úlomků pochází z intermediálních nebo bazických hornin. Podíl křemene a úlomků stabilních hornin tvoří méně než 90 % z klastů.

Droby mají tmavě šedou, černošedou nebo šedozelenou barvu, textura bývá lavicovitá. Ve srovnání s pískovci a arkózami droby obsahují obvykle výrazně vyšší podíl aleuriticko-pelitického pojiva. Droby se vyskytují zejména v Nízkém Jeseníku, na Drahanské vrchovině a též v Barrandienu.
Aleurity
Aleurity jsou klastické sedimenty, v nichž převažují klasty o velikosti 0,004-0,063 mm. Někdy obsahují značný podíl klastických částic zrnitostně odpovídajících pelitům, do nichž aleurity mohou přecházet; obdobně existují přechody mezi aleurity a psamity. Reprezentantem nezpevněných aleuritů je spraš; zpevněné aleurity se označují jako prachovce (siltovce).

Spraše jsou nezpevněné aleurity eolického původu, poněkud modifikované půdotvorným procesem, který se označuje jako zesprašnění. Spraše mají obvykle žlutavou až nahnědlou barvu, nejsou vrstevnaté a mají charakteristickou vertikální odlučnost. Jsou tvořeny zrníčky křemene, živce a jílovými minerály. Obsahují poměrně značné množství uhličitanu vápenatého, jenž tvoří práškovité povlaky na trhlinách nebo konkrece (cicváry). Spraše čtvrtohorního stáří jsou hojně rozšířeny ve středních a severních Čechách a především na jižní Moravě, v Moravské bráně a na Ostravsku. Nejrozsáhlejší uloženiny spraší jsou známy z Číny, kde spraše pokrývají plochu více než 600.000 km2 (mocnost spraší zde dosahuje až 600 m) - materiál čínských spraší byl vyvát ze středoasijských stepí a pouští (např. Gobi).
Prachovce (siltovce) jsou zpevněné aleurity. Obsahují více jak 50 % prachových klastů. Barva horniny je obvykle tmavě šedá, závisí na převládajícím typu zrn. Často vznikají eolickou sedimentací, především v aridních a periglaciálních oblastech. Vyskytují se zpravidla společně s drobami nebo jílovými břidlicemi (např. v Barrandienu, Nízkém Jeseníku, Oderských vrších a na Drahanské vrchovině) nebo provázejí jílovce (např. ve flyšovém pásmu Karpat).
Pelity - Jílové sedimenty
Jílové sedimenty jsou svým postavením v klasifikaci sedimentů na přechodu mezi klastickými a cementačními sedimenty, neboť jejich složky sedimentují buď jako úlomkovité částice zrnitostně odpovídající pelitům, nebo se tvoří chemickým srážením z roztoků při sedimentaci nebo jsou produktem diagenetických procesů. Jílové sedimenty jsou nejhojnější skupinou sedimentů (představují zhruba jednu polovinu z celkového objemu sedimentů v zemské kůře). Na složení jílových sedimentů se podílejí především jílové minerály a křemen; v podstatném množství v nich bývají přítomny živce a karbonáty (kalcit nebo dolomit).

Podle stupně zpevnění se jílové sedimenty člení na jíly (nezpevněné), jílovce (středně zpevněné) a jílové břidlice (silně zpevněné). Kritéria pro rozlišení jednotlivých členů uvedené řady jsou značně nejednotná. Hlavním kritériem je rozplavitelnost těchto hornin ve vodě: jíly jsou snadno rozplavitelné, jílovce jen těžce rozplavitelné a jílové břidlice jsou silně zpevněné, prakticky nerozplavitelné sedimenty. Jílové břidlice se od jílovců též liší vyšším stupněm rekrystalizace základní hmoty a s tím související nižší porózitou (pod 5 %) a často i tenkou štípatelností, která se nazývá břidličnatost (břidličnatost jílových břidlic se však projevuje až při jejich zvětrávání). Jílové sedimenty s vyšším obsahem CaCO3 tvoří analogickou řadu: slíny - slínovce - slínité břidlice (častěji označované jako vápnité břidlice).

Barva jílových sedimentů je značně variabilní a často je značně ovlivněna jen nepatrným množstvím určitých příměsí. Jíly, jílovce, slíny a slínovce jsou v nezvětralém stavu obvykle světle šedé až tmavošedé, ale mohou být i zelenavé, nažloutlé, hnědé nebo i červené. Opuky (tj. písčité slínovce) jsou nejčastěji bělošedé až nažloutlé, ale též žlutohnědé. Jílové a slínité břidlice jsou v čerstvém stavu modrošedé, zelenošedé, tmavošedé až černošedé, ale mohou být i nafialovělé až červenohnědé.

Jíly jsou nezpevněné jílové sedimenty. Podle způsobu vzniku je lze rozdělit na reziduální jíly (tzv. jílová rezidua) a na přemístěné jíly, které se podle místa uložení zpravidla dělí na deluviální, proluviální, říční, jezerní, ledovcové, glaciofluviální a mořské.

Reziduální jíly se tvoří chemickým zvětráváním hornin za příhodných klimatických podmínek v subtropickém a tropickém pásmu, v místech s dostatečně členitým reliéfem a hojnými srážkami. Takto vznikají reziduální jíly, které obvykle obsahují zvýšený podíl Fe3+ a Al3+ a které přecházejí do allitů. K významným reziduálním jílům patří kaolínová rezidua, tj. rezidua, v jejichž jílové složce převládá kaolinit. Kaolínová rezidua se formují tzv. kaolinickým zvětráváním hornin bohatých živci (jako jsou např. granity, syenity, pegmatity, arkózy nebo ruly). Kaolínová rezidua se zpravidla označují zkráceně jako kaolín - nejde však o synonyma, neboť termín kaolín slouží také k označení produktů kaolinizace, což je hydrotermální přeměna, při níž dochází k rozkladu živců za vzniku kaolinitu.

Deluviální jíly se nacházejí na svazích hor; proluviální jíly se hromadí na úpatích hor (např. v dejekčních kuželech). Tyto jíly mají většinou malý plošný rozsah a obvykle obsahují příměs hrubě zrnité frakce a větších úlomků hornin.

Říční jíly se ukládají na středním a dolním toku řek a jsou běžnou součástí říčních teras. Podobně jako deluviální a proluviální jíly jsou i říční jíly zpravidla jen velmi špatně zrnitostně vytříděné a obsahují značný podíl především aleuritické a psamitické příměsi. Z jílových minerálů v říčních jílech převládá kaolinit.

Lepší stupeň vytřídění mají jezerní jíly, i když někdy obsahují značný podíl aleuritové frakce. Na rozdíl od předcházejících genetických typů jílů mívají jezerní jíly zřetelnou vrstevnatost. V závislosti na podmínkách vzniku (např. na salinitě vody) jde o jíly s převahou kaolinické, illitické nebo montmorillonitické složky. Sladkovodní jíly mohou obsahovat větší podíl karbonátové příměsi (kalcitu nebo dolomitu) - jde tedy o jíly přecházející do slínů; v jílech slaných jezer bývá přítomen sádrovec, anhydrit, dolomit, příp. i halit.

Ledovcové (morénové neboli souvkové) jíly tvoří špatně zrnitostně vytříděné vložky v jiných ledovcových sedimentech. Glaciofluviální jíly vznikají přeplavením ledovcových jílů vodami z tajícího ledovce (vzhledem k sezónnímu kolísání množství tavných vod jsou glaciofluviální sedimenty často tvořeny střídajícími se vrstvičkami jílů a písků - tyto vrstvičky se označují jako varvy a horniny jimi tvořené jako varvity).

Mořské jíly se dělí na lagunární a šelfové. Jíly vyslazených lagun značně připomínají jíly sladkých jezer. Jíly lagun aridních oblastí jsou tvořeny hlavně illitem, chloritem, někdy i montmorillonitem a obsahují hojně karbonáty (kalcit nebo dolomit), sádrovec, anhydrit a halit. Šelfové jíly jsou složené z illitu, chloritu, montmorillonitu a vzácně kaolinitu; mělkovodní šelfové jíly (sedimentující v hloubkách do 50 m) mívají často příměs psefitové, psamitové a aleuritové frakce a mohou obsahovat i větší množství karbonátů. Jílové sedimenty na dně moří či oceánů mohou být také produktem podmořského zvětrávání (halmyrolýzy) hornin vhodného charakteru - např. halmyrolýzou tufů vznikají mořské reziduální jíly s montmorillonitem, označované jako bentonity.
Podle mineralogického charakteru jílové složky se jíly dělí zejména na kaolinické, illitické a montmorillonitické.

Jílovce vznikají částečným zpevněním jílů. Jílové minerály jsou v jílovcích zastoupeny především kaolinitem a illitem. Barva horniny je obvykle tmavě šedá až černošedá, textura je plošně paralelní s výraznou břidličnatostí. Foliace je velmi významným znakem, břidličnatá rozpadavost nebo střípkovitý rozpad jílových břidlic se zpravidla projevuje spolu s intenzivním zvětráváním.

Na území České republiky jsou jíly a jílovce neobyčejně hojné. Kaolínová rezidua jsou rozšířena na Karlovarsku, Plzeňsku (Horní Bříza) a na Znojemsku (Únanov). Kaolinické jíly se vyskytují v podkrušnohorských pánvích, v Budějovické a Třeboňské pánvi a na jižní Moravě (na Znojemsku). Kaolinické jíly a jílovce se vyskytují na české křídové tabuli; kaolinické jílovce jsou velmi hojné též na Kladensku a Rakovnicku. Illitické jíly se u nás vyskytují především v podkrušnohorských pánvích. Illitické jílovce jsou hojně rozšířeny ve flyšovém pásmu Karpat.
Jílové břidlice (dříve jílovité břidlice) jsou silně zpevněné jílové horniny. Jílové minerály jsou v jílových břidlicích zastoupeny především illitem, což je odrazem vyššího stupně rekrystalizace jílové hmoty ve srovnání s méně zpevněnými jílovci. U nás se jílové břidlice vyskytují především v Barrandienu, Nízkém Jeseníku, Oderských vrších a na Drahanské vrchovině.
Slínité horniny, které tvoří přechod mezi jílovými a karbonátovými sedimenty, jsou převážně mořského, méně často jezerního původu. Slíny se vyskytují ve větší míře na jižní Moravě. Slínovce jsou přítomny ve flyšovém pásmu Karpat a na české křídové tabuli. Jako opuky se označují slínovce s psamitovou a aleuritovou příměsí (jde tedy o písčité slínovce); u nás jsou opuky hojně rozšířeny na české křídové tabuli. Slínité břidlice neboli vápnité břidlice se nacházejí ojediněle společně s jílovými břidlicemi např. v Barrandienu.
Karbonátové sedimenty
Karbonátové sedimenty jsou tvořeny převážně kalcitem, případně aragonitem nebo dolomitem. Vznikají chemickou nebo biochemickou sedimentací či nahromaděním uhličitanových schránek a koster organismů (na složení karbonátových sedimentů se nejčastěji podílejí produkty všech uvedených pochodů).

Karbonátové horniny jsou velmi rozšířené. Sedimentují převážně v mořském prostředí; sladkovodní karbonátové sedimenty představují jen nepatrný zlomek z celkového objemu karbonátových sedimentů.
K nezpevněným mořským karbonátovým sedimentům patří především mořská bahna, která jsou složena z úlomků vápnitých schránek a koster i z chemicky vysráženého kalcitu. V současných mořských bahnech jsou v obrovským množství přítomny schránky dírkovců rodu Globigerina, a proto se tato bahna označují jako globigerinová bahna.

Vápence jsou zpevněné karbonátové horniny převážně organogenního původu, které vznikají z materiálu schránek a koster různých mořských organismů, z nichž pro vznik vápenců měli největší význam prvoci, jejichž schránky jsou sice drobné, avšak často se nahromadily v obrovských množstvích. Základní typy struktur vápenců již byly uvedeny v kapitole 3. Hlavní nerostnou složkou vápenců je kalcit, jenž v těchto horninách převažuje nad dolomitem, příp. i jinými uhličitany. Při stoupajícím podílu dolomitu přechází vápenec do dolomitického vápence a ten při převaze dolomitu nad kalcitem do vápnitého (kalcitického) dolomitu a nakonec do dolomitu (obr.). Vápence i dolomity mohou obsahovat značný podíl jílové příměsi a přecházet tak do slínitých sedimentů.
Dolomity jsou karbonátové sedimenty tvořené převážně dolomitem. Dolomit sice může vznikat chemickou sedimentací z mořské vody (např. společně s evapority), ale drtivá většina dolomitu je produktem zatlačování kalcitu nebo aragonitu, a to buď přímo při ukládání vápnitého sedimentu nebo v průběhu jeho diageneze.

Barva vápenců a dolomitů závisí na jejich složení. Pokud jsou tyto horniny tvořeny jen karbonáty a neobsahují žádnou barvicí příměs, mají bílou barvu. Různými příměsmi však bývají zbarveny v nejrůznějších odstínech šedé barvy (od bělošedé až po černošedou), ale též v různých odstínech žluté a červené barvy, příp. mohou být i nazelenalé. Někdy jsou tyto horniny skvrnité; často jimi pronikají bílé žilky kalcitu.

Na území České republiky jsou vápence a dolomitické vápence velmi rozšířené - vyskytují se např. v Barrandienu, v Moravském krasu, v okolí Hranic a na Pavlovských vrších. Dolomity a vápnité dolomity jsou u nás méně hojné - vyskytují se lokálně společně s vápenci a dolomitickými vápenci v Barrandienu (např. ve Velké Chuchli u Prahy) a v okolí Olomouce (Čelechovice na Hané, Hněvotín, Grygov).
Ke kontinentálním sladkovodním karbonátovým sedimentům patří především travertin, alm a jezerní křída.
Travertiny jsou karbonátové sedimenty, které vznikají chemickým nebo biologickým srážením kalcitu a vzácněji i aragonitu při vývěrech uhličitých vod či ve vodních tocích, jejichž voda má značný obsah Ca(HCO3)2.Travertiny, které se tvoří v okolí vývěrů, se někdy označují jako pramenné (fontinální) travertiny neboli pramenity či pravé travertiny; travertiny ve vodních tocích se nazývají fluviální travertiny neboli pěnovce. Travertiny jsou zpravidla jemně až hrubě porézní horniny bělošedé nebo šedobílé barvy, avšak často jsou zbarveny žlutě až žlutohnědě. Drobné výskyty fluviálních travertinů se nacházejí na území mezi Prahou a Berounem. Pramenity jsou známy z okolí Přerova (Tučín, Kokory).
Jezerní křída se podle prostředí vzniku označuje často jako sladkovodní křída. Tvoří se srážením CaCO3 v podobě jemných povlaků na vodních rostlinách (např. parožnatkách a rdestech). Tyto povlaky se rozpadají na jemné úlomky, které sedimentují na dně za vzniku jezerní křídy. Jezerní křída může obsahovat značný podíl jílové příměsi, příp. i značný podíl organické substance. Výskyty jezerní křídy jsou známy z okolí Mělníka a Berouna.

Allity

Jako allity se označují reziduální horniny nebo sedimenty s vysokým obsahem hliníku v podobě oxy-hydroxidů. Do skupiny allitů patří laterity a bauxity.
Laterity jsou reziduální horniny, které jsou produktem allitického zvětrávání, při němž dochází k hromadění oxy-hydroxidů železa a hliníku v horní části půdního profilu. Laterity lze tedy považovat za půdy ze skupiny latosolu, k jejichž vzniku dochází v tropických a subtropických oblastech pod savanami. Laterity mají červenou až červenohnědou barvu. Jejich složení závisí především na intenzitě allitického zvětrávání, morfologii terénu a zejména na charakteru matečných hornin. V lateritech převažují oxy-hydroxidy Al (gibbsit, diaspor, boehmit) nad oxy-hydroxidy a kysličníky Fe (amorfními oxy-hydroxidy Fe, goethitem, hematitem); v lateritech dále bývají přítomny jílové minerály (zastoupené zejména kaolinitem) a úlomky matečných hornin. Laterity se u nás vyskytují jen ojediněle na Znojemsku, Letovicku a v jižních Čechách v okolí Křemže.
Bauxity vznikají přemístěním produktů allitického zvětrávání a jejich uložením ve vodním prostředí (vznikají tedy přeplavením lateritů). Mají obdobné nerostné složení jako laterity. Svým vzhledem připomínají celistvé jílovce, někdy však mají pisolitickou stavbu. Jejich barva je obvykle červená až červenohnědá, avšak při velmi nízkém obsahu oxy-hydroxidů Fe a hematitu mohou být téměř bílé. Drobné akumulace bauxitů jsou známy z Lukavice u Rychnova nad Kněžnou.

Ferolity
Ferolity jsou nezpevněné nebo zpevněné sedimentární horniny s vysokým obsahem železa, které je v nich přítomno nejčastěji v podobě oxy-hydroxidů a kysličníků (amorfních oxy-hydroxidů Fe, goethitu, hematitu, magnetitu), ale též v podobě karbonátů (sideritu), silikátů (chamositu) a sulfidů (pyritu). Jsou to sedimenty převážně mořského původu, které vznikají chemickým nebo biochemickým srážením z mořské vody. K ferolitům náležejí např. sedimentární železné rudy Barrandienu a pelosiderity Moravskoslezských Beskyd.

Manganolity
Manganolity jsou nezpevněné i zpevněné sedimentární horniny s vysokým obsahem manganu, jenž je v nich přítomen v podobě kysličníků a oxy-hydroxidů (pyroluzitu a sloučenin typu MnOOH) a též karbonátů (rodochrozitu - MnCO3). Podobně jako ferolity jsou i manganolity převážně mořského původu. Slabě metamorfované manganolity se vyskytují u Chvaletic v Železných horách.

Fosfority
Fosfority jsou nezpevněné i zpevněné sedimentární horniny, jejichž hlavní složkou jsou amorfní a kryptokrystalické fosforečnany vápníku složením blízké apatitu (např. francolit), které jsou jednak součástí tmelu, jednak tvoří ooidy, nepravidelná zrnka, hlízky nebo vytvářejí prakticky celou horninu. Většina fosforitů vznikla na šelfech, kde jsou fosforečnany Ca buď produktem přímého chemického nebo biochemického srážení z mořské vody, nebo produktem zatlačování karbonátových sedimentů v průběhu diageneze. Guanové fosfority se tvoří z ptačích exkrementů, lokálně i z exkrementů netopýrů. V České republice se fosfority vyskytují pouze v podobě konkrecí v sedimentech české křídové tabule; v jeskyních Moravského krasu se nalézá netopýří guano.

Silicity
Silicity jsou křemité horniny, které vznikají chemickým nebo diagenetickým vysrážením krystalického či amorfního SiO2 nebo nahromaděním křemitých (opálových) schránek různých organismů či jehlic živočišných hub. Z genetického hlediska lze tedy rozlišit tři základní typy silicitů: chemogenní silicity, diagenetické silicity a organogenní silicity. K chemogenním silicitům, které vznikají vysrážením křemitých hmot ze studených nebo horkých vod patří především gejzírity, limnokvarcity a jaspility. Diagenetické silicity jsou zastoupeny křemitými rohovci. Organogenní silicity se dělí na radiolarity, diatomity a spongolity.

Gejzírity se někdy označují též jako křemité sintry. Vznikají v bezprostředním okolí vývěrů (často v okolí gejzírů) v oblastech aktivního vulkanismu - v současnosti se gejzírity ukládala v Yellowstonském národním parku (USA), na Islandu a Novém Zélandu.

Limnokvarcity jsou sladkovodní křemité horniny, které se tvoří v jezerech ve vulkanicky aktivních oblastech. Vedle chemogenních křemitých hmot často obsahují schránky rozsivek (jde o horniny na přechodu mezi gejzírity a diatomity).
Jaspility jsou chemicky vysrážené křemité hmoty, červeně zbarvené jemně rozptýleným hematitem. Vyskytují se na hydrotermálně sedimentárních ložiskách železných rud (např. v okolí Šternberka).
Křemité rohovce vznikají diagenetickými pochody nejčastěji v karbonátových sedimentech (proces vedoucí ke vzniku křemitých rohovců se nazývá silicifikace). Tyto horniny mají zpravidla šedou barvu, celistvý vzhled a typický lasturnatý lom. V podobě čoček i souvislých poloh se vyskytují např. ve vápencích Barrandienu a Moravského krasu.
Radiolarity jsou organogenní silicity, které obsahují křemité (opálové) schránky mřížovců (radiolárií) nebo které se vytvořily diagenetickou přeměnou sedimentů s převahou schránek mřížovců. Většinou se termínem radiolarit rozumí jen zpevněná hornina, ale někdy se tento termín rozšiřuje i na horniny nezpevněné. Nezpevněné radiolarity se označují jako radioláriové hleny, které jsou typickým hlubokovodním sedimentem Indického a Tichého oceánu, avšak lokálně mohou radioláriové hleny vznikat i v mělkovodním prostředí. Za radiolarity jsou někdy považovány buližníky, které vystupují v okolí Kralup nad Vltavou, v západní části Prahy (např. v Šáreckém údolí) a v pruhu probíhajícím od Kladna přes Plzeň do Klatov; buližníky uvedené oblasti mají téměř černou barvu, často jimi prostupují bílé křemenné žilky.

Diatomity jsou organogenní silicity, které jako podstatnou součást obsahují schránky rozsivek. Nezpevněné diatomity se označují jako diatomové hleny nebo jako křemelina (rozsivková zemina). Zpevněné diatomity se podle svého vzhledu označují jako diatomové břidlice nebo diatomové rohovce (diatomové břidlice jsou jemně vrstevnaté, diatomové rohovce vrstevnatou stavbu nemají). Křemelina se u nás vyskytuje především na Třeboňsku (Borovany) a v okolí Františkových Lázní (Hájek-Soos). Diatomové břidlice se nacházejí v okolí Děčína a Bíliny. Diatomové hleny pokrývají značné plochy dna oceánu, a to zejména ve vyšších zeměpisných šířkách (především na jižní polokouli v pravidelném pruhu kolem Antarktidy), ale lokálně jsou hojné i v jiných oblastech (např. v Kalifornském zálivu).

Spongolity jsou organogenní silicity, které jsou tvořené především křemitými jehlicemi živočišných hub. Místy jsou spongolity přítomny jako součást sedimentů české křídové tabule (ve starší geologické literatuře, která se zabývá českou křídovou tabulí, jsou spongolity označovány jako spongility, přičemž jsou takto nazývány všechny horniny, které obsahují jehlice hub, a to bez ohledu na jejich množství, což vede k tomu, že mezi spongility jsou zařazovány např. mnohé opuky).

Evapority
Evapority jsou sedimenty, které vznikají krystalizací z koncentrovaných roztoků (ze slaných vod, jejichž vysoká salinita je zpravidla způsobena odpařováním). Jsou mořského nebo kontinentálního původu. V prvním případě dochází k jejich ukládání v solných pánvích, na sebchách nebo salinách. V druhém případě jsou evapority produktem jezerní sedimentace v semiaridní a aridní zóně, ojediněle i v zóně humidní. Na složení evaporitů se podílejí především chloridy a sulfáty (halit, sylvín, carnallit, sádrovec, anhydrit, epsomit a řada dalších) a lokálně též boráty (borax, boracit, colemanit a další). V podobě příměsí bývají v evaporitech přítomny karbonáty (zejména dolomit), jílové minerály a též organické látky.
Jako halit se označuje evaporit, jenž obsahuje minimálně 90 obj.% minerálu halitu. Analogicky se jako sádrovec označuje evaporit obsahující minimálně 90 obj.% minerálu sádrovce a jako anhydrit sediment obsahující nejméně 90 obj.% stejnojmenného minerálu (pokud jsou v evaporitu přítomny společně oba sulfáty v celkovém množství nad 90 obj.%, jde při převaze sádrovce o anhydritický sádrovec a při převaze anhydritu o sádrovcovitý anhydrit). Rozšíření těchto evaporitů již bylo uvedeno v mineralogické části skript u příslušných minerálů.

Kaustobiolity
Kaustobiolity jsou hořlavé organogenní sedimenty. Výchozím materiálem pro vznik kaustobiolitů jsou organické zbytky rostlinného nebo živočišného původu (tedy odumřelá organická substance = nekromasa). Organické zbytky významné pro vznik kaustobiolitů se na zemském povrchu nacházejí v podstatě ve třech formách, a to jako humus, rašelina a sapropel (hnilokal). Jako humus se označují organické zbytky převážně rostlinného původu, které se hromadí v půdách a které se tvoří různě intenzívním rozkladem převážně rostlinné tkáně ve vlhku a při jen částečném přístupu vzduchu; jako materiál pro vznik kaustobiolitů nemá humus příliš velký význam. Daleko významnější je rašelina. Ta se tvoří v rašeliništích kvašením a hnitím rostlinné (méně živočišné) nekromasy pod vodou, tedy za nedostatku vzdušného kyslíku; pochod, jímž nekromasa přechází v rašelinu, se nazývá rašelinění (humifikace). Sapropel vzniká ve stojatých nebo slabě se pohybujících vodách v sladkovodních nádržích kontinentálních oblastí (v jezerech, bažinách, mrtvých ramenech řek) a v přímořských oblastech (zálivech, lagunách, deltách) především nahromaděním organických zbytků zooplanktonu a fytoplanktonu a jejich rozkladem za nedostatku atmosferického kyslíku.

Kaustobiolity se dělí na kaustobiolity uhelné řady a kaustobiolity živičné řady. Mezi kaustobiolity uhelné řady patří zejména rašelina, hnědé uhlí, černé uhlí, antracit a plyny provázející uhelná ložiska; ke kaustobiolitům živičné řady náleží především ropa a doprovodné plyny, asfalt a ozokerit. Plyny uhelných a ropných ložisek se zpravidla označují jako zemní plyny (za zemní plyny jsou však někdy považovány všechny plyny nahromaděné v zemské kůře nebo z ní unikající).
Rašelina je organogenní sediment vznikající rašeliněním a obsahující podstatný podíl zbytků vyšších, tj. cévnatých rostlin, a to jejich kmenů, větví, stonků, pylových zrn, spor, plodů apod. Po překrytí rašelinné hmoty jílovými nebo klastickými sedimenty dochází vlivem zvýšené teploty a tlaku nadloží k postupnému prouhelňování rašeliny, které se projevuje mj. postupným růstem obsahu uhlíku v kaustobiolitu při současném úbytku vodíku, kyslíku a dusíku. Podle stupně prouhelnění se zpravidla rozlišuje málo, středně a silně prouhelněné uhlí - málo prouhelněné uhlí se u nás označuje jako hnědé uhlí, středně prouhelněné jako černé uhlí a silně prouhelněné jako antracit.
Ropa je přírodní kapalná živice, složená převážně z uhlovodíků. Má různou viskozitu (je tekutá až velmi viskózní) a různou barvu (od světle žluté až po téměř černou). Podle charakteru převládajících uhlovodíků se rozlišují tři základní druhy ropy: parafinická ropa, která je tvořena převážně uhlovodíky parafinické řady, cykloparafinická ropa, v níž převládají cykloparafinické uhlovodíky a aromatická ropa, složená převážně z derivátů benzenové řady. Nejrozšířenější jsou první dva typy. Ropa vzniká rozkladem nekromasy sapropelu, avšak existují i hypotézy, které předpokládají vznik ropy přímou syntézou uhlíku a vodíku nebo při rozkladu karbidů vodou (tedy při anorganických procesech). Přírodní asfalt je tuhá až plastická (mazlavá) hmota nejčastěji černé, méně často hnědé barvy; vzniká oxidací ropy po úniku těkavých uhlovodíků. Produktem oxidace parafinické ropy může být ozokerit neboli zemní vosk, jenž se skutečně neobyčejně podobá vosku zpravidla žluté, hnědé až černé barvy, může však být i bezbarvý nebo šedobílý.

Zemní plyny provázející uhelná a ropná ložiska jsou tvořeny převážně metanem.
Na území České republiky se relativně hojně nacházejí větší akumulace kaustobiolitů uhelné řady a v menší míře i kaustobiolitů živičné řady. Rašelina se vyskytuje na vrchovištích Šumavy, Krušných hor, Krkonoš, Hrubého Jeseníku a také ve slatinných rašeliništích v Polabí mezi Hradcem Králové a Pardubicemi, v okolí Máchova jezera a na Třeboňsku. Velká ložiska hnědého uhlí se vytvořila v podkrušnohorských pánvích - chebské, sokolovské a severočeské (Mostecké) pánvi. Hnědé uhlí s velmi nízkým stupněm prouhelnění (označované často jako lignit) se nachází na Kyjovsku v tzv. jihomoravské lignitové pánvi a též v budějovické pánvi. Ložiska černého uhlí jsou přítomna v nesouvislém pruhu probíhajícím zhruba od Plzně přes Rakovník, Mladou Boleslav a Trutnov na území Polska - jde především o plzeňskou, žihelskou, rakovnickou, kladenskou, roudnickou, mšenskou, mnichovohradišťskou, podkrkonošskou a dolnoslezskou pánev, jejíž větší část leží na polském území. Černé uhlí se vyskytuje rovněž v okolí Rosic a Oslavan (rosicko-oslavanská pánev). Naše nejvýznamnější ložiska černého uhlí se nacházejí v ostravsko-karvinském revíru (OKR), jenž je součástí hornoslezské pánve, jejíž větší část náleží Polsku. V OKR černé uhlí místy přechází do antracitu. Ropa a zemní plyn se u nás vyskytuje především na Hodonínsku a Břeclavsku.

Vulkanoklastické (pyroklastické) horniny
Vulkanoklastické neboli pyroklastické horniny se podobně jako klastické sedimenty klasifikují podle velikosti úlomků. Nezpevněné vulkanoklastické sedimenty lze rozdělit na vulkanické bloky a balvany (o rozměrech nad 250 mm), vulkanické bomby (63-250 mm), lapilly (2-63 mm), vulkanický písek (0,063-2 mm) a vulkanický popel (o velikosti částic pod 0,063 mm). Zpevněné vulkanoklastické sedimenty se označují jako tufy, které se analogickým způsobem jako nezpevněné vulkanoklastické sedimenty rozdělují na blokové a balvanité aglomerátové tufy (o rozměrech úlomků nad 250 mm), aglomerátové tufy (63-250 mm), lapillové tufy (2-63 mm), pískové tufy (0,063-2 mm) a popelové tufy (o velikosti částic pod 0,063 mm). Ke vzniku tufů z nezpevněného vulkanoklastického materiálu dochází při diagenetických pochodech, ale někdy též spékáním sopečného materiálu, který se ukládal ve žhavém stavu. Podle příslušnosti tufů k mateřským vulkanitům se rozlišují tufy andezitové, ryolitové, dacitové, bazaltové, fonolitové, trachytové apod. Bazaltové tufy se u nás vyskytují zejména v Doupovských horách, Českém středohoří a na Bruntálsku; v Českém středohoří jsou v menším množství přítomny i fonolitové a trachytové tufy.
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one