Jozef Klembara, Evolúcia ekosystémov, Univerzita Komenského v Bratislave
O. Kumpera, Z.Vašíček, Základy historické geologie a paleontologie
J. Dvořák, B. Růžička, Geologická minulost Země
http://www.trilobites.info/
http://www.alaunwerk.de/guide3.htm
http://www.barrandien.cz/
http://skole.trondheim.kommune.no/rosten/fag/naturfag/utvikling/kambrium.htm
http://www.portalsaofrancisco.com.br/alfa/ceratopsideos/triceratops.php
Joseph G. Mečet, Trond H. Torsvik, The making and unmaking of a supercontinent: Rodinia revisited
http://geo-evropa.upol.cz/temata/geologie/
http://theprehistoricworld.blog.cz/1006/trias
http://www.meteo-maarssen.nl/pk_02.html
http://www.giobioobrazky.ic.cz/geologie.htm
http://historiezeme.sweb.cz/
http://departments.fsv.cvut.cz/k135/wwwold/webkurzy/rg/regionalka.html
http://pruvodce.geol.cechy.sci.muni.cz/regionalni_geol/geologie_CM.htm#kap1
http://www.geology.upol.cz/paleogeografie.html
I. Chlupáč a kol., Geologická minulost České republiky, Academia 2002
J. Zimák, Mineralogie a petrografie, UP v Olomouci 1998
A. Bajer, J. Matyášek, K. Rejšek, M. Suk, Petrologie, Masarykova univerzita v Brně, Brno 2004
http://astronomia.zcu.cz/planety/zeme/1948-stavba-nitra-zeme
http://www.sci.muni.cz/~herber/
http://www.ig.uit.no/webgeology/
http://geologie.vsb.cz/
http://atlas.horniny.sci.muni.cz/
http://www.zatlanka.cz/vyukove-materialy/zemepis/litosfera_typy_pohybu_desek.html
http://keith-travelsinindonesia.blogspot.com/2010/09/why-are-there-so-many-volcanoes-here.html
http://www.litosfera.chytrak.cz/3.html
L. Čepek, Hlubiny země, Praha 1964
J. Kalvoda, O. Bábek, R. Brzobohatý, Historická geologie, Olomouc 1997
http://www.jindrichpolak.wz.cz/encyklopedie/abc/sopka.php
http://www.youtube.com
B. Bouček, O. Kodym, Geologie I.díl Všeobecná geologie, Praha 1954
J. Karásek, Základy obecné geomorfologie, Brno 2001
Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

stránky v rekonstrukci

 

Stavby sedimentů

Podobně jako v případě magmatických a metamorfovaných hornin, je i stavba sedimentů určována strukturními a texturními znaky. Oba termíny mají podobný význam, takže bývají velmi často vzájemně zaměňovány.

Textury sedimentárních hornin
Sedimentární textury vznikají fyzikálními i chemickými procesy a činností organismů. K jejich tvorbě může docházet jak v průběhu samotné sedimentace (syngeneticky), tak i krátce po jejím ukončení. Mají velký význam pro interpretaci sedimentačního prostředí, jako je jeho hloubka, síla větru, charakter podloží a nadloží nebo stanovení směru paleoproudění. Jde o skupinu stavebních znaků, jejichž rozměry se ve většině případů pohybují od dm až do několika desítek metrů.

Charakteristickým texturním znakem většiny sedimentů je vrstevnatost, která je podmíněna střídáním vrstev lišících se nerostným složením, zrnitostí nebo barvou. Mocnosti vrstev se nejčastěji pohybují v intervalu od několika milimetrů do několika metrů, výjimečně i desítek metrů - vrstvy o mocnosti do 1 cm se označují jako laminy, vrstvy o mocnosti 1-25 cm jako desky a vrstvy o mocnosti větší než 25 cm se označují jako lavice. Termínem zvrstvení rozumíme způsob uspořádání sedimentárních částic (zrn, valounů apod.) v sedimentu.

Genetická klasifikace sedimentárních textur

Z genetického hlediska se rozlišují tři základní typy sedimentárních textur:
• anorganogenní (např. čeřiny, šikmé zvrstvení)
• organogenní (stopy po činnosti organismů)
• chemogenní (konkrece)

Klasifikace sedimentárních textur z časového hlediska

Z časového hlediska rozeznáváme textury primární a sekundární.
• Primární (syngenetické) textury vznikají v průběhu sedimentace. Patří sem textury jednak mechanického původu (např. vrstevnatost, šikmé zvrstvení, proudové stopy), jednak původu organického.
• Sekundární (diagenetické, epigenetické) textury představují textury zpravidla chemogenního nebo organogenního původu, které vznikají teprve po uložení sedimentu a často deformují původní primární textury (konkrece, stylolity).

Struktury sedimentárních hornin

Základ klasifikace sedimentárních struktur vytvořil v naší literatuře J. Petránek (1963). Z jeho dělení vychází řada novějších, již geneticky pojatých strukturních klasifikací. Petránkovo pojetí umožňuje blíže označit strukturu sedimentu, aniž známe její přesný původ. Struktury jsou klasifikovány podle dvou kritérií:
• podle kvalitativních znaků součástek
• podle vzájemného uspořádání součástek

Struktury klasifikované na základě kvalitativních znaků součástek
a/ reziduální horniny, jsou tvořeny materiálem, který po mechanickém rozrušení a rozvětrání zůstal v původním prostoru matečné neboli zdrojové horniny a nebyl transportován. Z celé řady důvodů se reziduální horniny často řadí podle své povahy k cementačním nebo klastickým sedimentům - jedním z nejzávažnějších důvodů je skutečnost, že u starších sedimentů obvykle nelze bezpečně určit, zda jde o reziduum nebo o klastický či cementační sediment. Proto ani v těchto skriptech nejsou v přehledu sedimentů reziduální horniny vyčleňovány jako samostatná skupina.

b/ klastické (úlomkovité) sedimenty, jsou sedimenty tvořené úlomky preexistujících hornin, které byly na místo uložení transportovány v pevném stavu. Pro detailnější klasifikaci klastických sedimentů má prvořadý význam jejich struktura. Na základě velikosti úlomků se klastické sedimenty dělí na psefity, psamity, aleurity a pelity (psefity mají psefitickou strukturu, psamity mají psamitickou strukturu, aleurity mají aleuritickou strukturu a pelity mají pelitickou strukturu).

c/ cementační (tmelové) sedimenty, se naopak klasifikují především na základě látkového složení, zatímco jejich strukturní znaky (včetně velikosti stavebních komponent) jsou až vedlejším, i když důležitým kriteriem. V cementačních sedimentech převládají tmelotvorné komponenty, které se při poměrně malých tlacích a v poměrně krátké době snadno spojují a tvoří zpevněný agregát. Podle látkového složení se cementační sedimenty dělí především na jílové sedimenty, karbonátové sedimenty, allity, ferolity, manganolity, fosfority, silicity, evapority a kaustobiolity.

d/ vulkanoklastické (pyroklastické) horniny, jsou horniny tvořené úlomky sopečného materiálu, který byl vyvržen z jícnů sopek do vzduchu a který se uložil buď na souši, nebo ve vodním prostředí. Vulkanoklastické sedimenty se podobně jako klastické sedimenty klasifikují především na základě velikosti úlomků.

Struktury úlomkovitých hornin

Struktury úlomkovitých sedimentů se označují podle velikosti částic a slouží jako kritérium pro klasifikační zařazení příslušné horniny.
a) struktura psefitická (velikost zrna > 2,0 mm)
b) struktura psamitická (velikost zrna 2,0 - 0,063 mm)
c) struktura aleuritická (velikost zrna 0,063 - 0,004 mm)
d) struktura pelitická (velikost zrna < 0,004 mm)

• Vzhledem k podmínkám svého vzniku nebývají klastické sedimenty v přírodě ve většině případů dokonale vytříděny. Z tohoto důvodu se u nich setkáváme také s mnoha přechodnými strukturními typy, které se označují podle převládající velikosti zrn např. jako struktury psefiticko-psamitické, aleuriticko-pelitické apod.
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one