Jozef Klembara, Evolúcia ekosystémov, Univerzita Komenského v Bratislave
O. Kumpera, Z.Vašíček, Základy historické geologie a paleontologie
J. Dvořák, B. Růžička, Geologická minulost Země
http://www.trilobites.info/
http://www.alaunwerk.de/guide3.htm
http://www.barrandien.cz/
http://skole.trondheim.kommune.no/rosten/fag/naturfag/utvikling/kambrium.htm
http://www.portalsaofrancisco.com.br/alfa/ceratopsideos/triceratops.php
Joseph G. Mečet, Trond H. Torsvik, The making and unmaking of a supercontinent: Rodinia revisited
http://geo-evropa.upol.cz/temata/geologie/
http://theprehistoricworld.blog.cz/1006/trias
http://www.meteo-maarssen.nl/pk_02.html
http://www.giobioobrazky.ic.cz/geologie.htm
http://historiezeme.sweb.cz/
http://departments.fsv.cvut.cz/k135/wwwold/webkurzy/rg/regionalka.html
http://pruvodce.geol.cechy.sci.muni.cz/regionalni_geol/geologie_CM.htm#kap1
http://www.geology.upol.cz/paleogeografie.html
I. Chlupáč a kol., Geologická minulost České republiky, Academia 2002
J. Zimák, Mineralogie a petrografie, UP v Olomouci 1998
A. Bajer, J. Matyášek, K. Rejšek, M. Suk, Petrologie, Masarykova univerzita v Brně, Brno 2004
http://astronomia.zcu.cz/planety/zeme/1948-stavba-nitra-zeme
http://www.sci.muni.cz/~herber/
http://www.ig.uit.no/webgeology/
http://geologie.vsb.cz/
http://atlas.horniny.sci.muni.cz/
http://www.zatlanka.cz/vyukove-materialy/zemepis/litosfera_typy_pohybu_desek.html
http://keith-travelsinindonesia.blogspot.com/2010/09/why-are-there-so-many-volcanoes-here.html
http://www.litosfera.chytrak.cz/3.html
L. Čepek, Hlubiny země, Praha 1964
J. Kalvoda, O. Bábek, R. Brzobohatý, Historická geologie, Olomouc 1997
http://www.jindrichpolak.wz.cz/encyklopedie/abc/sopka.php
http://www.youtube.com
B. Bouček, O. Kodym, Geologie I.díl Všeobecná geologie, Praha 1954
J. Karásek, Základy obecné geomorfologie, Brno 2001
Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

stránky v rekonstrukci

 

Výlevné magmatity

Výlevné magmatity (vulkanity)

Na rozdíl od většiny plutonitů jsou výlevné horniny jemnozrnné až celistvé. Drtivá většina vulkanitů má porfyrickou strukturu. Základní hmota kyselých vulkanitů má často mikrogranitickou nebo mikrografickou strukturu; intermediární vulkanity mají často základní hmotu s trachytickou strukturou; bazické vulkanity mívají základní hmotu s ofitickou, hyalopilitickou nebo spilitickou strukturou. Sklo se na složení základní hmoty vulkanitů podílí velmi často a někdy může sklovitá hmota tvořit takřka celý objem horniny (jde o tzv. vulkanická skla). Vulkanické horniny mají často fluidální texturu. Po plynech unikajících z tuhnoucí lávy mohou v hornině zůstat dutinky nebo jemné póry - vulkanit má pórovitou texturu (vesikulární nebo mandlovcovou).

Zbarvení vulkanitů závisí na jejich primárním složení, ale velmi výrazně také na stupni a charakteru jejich přeměn. Protože rozsah a charakter těchto přeměn často značně závisí na stáří vulkanitů, liší se zpravidla starší vulkanity od mladších vulkanitů svým vzhledem (neplatí to však obecně!). Proto se v minulosti vulkanické horniny rozdělovaly na dvě skupiny: neovulkanity (mladé vulkanity kenozoického stáří) a paleovulkanity (vulkanity druhohorního, prvohorního nebo předprvohorního stáří). Tomuto rozdělení vulkanitů na dvě stářím odlišné skupiny odpovídala i dvojí nomenklatura vulkanitů - například výlevné ekvivalenty granitů se označovaly jako ryolity (pokud stářím odpovídaly neovulkanitům) nebo jako křemenné porfyry (pokud šlo o paleovulkanity). V současnosti se od této nepříliš vhodné dvojí nomenklatury upouští a k označení vulkanitů libovolného stáří se používají termíny dříve vyhrazené jen pro neovulkanity (tyto termíny jsou uvedeny v tab. 2). Pokud je nutno vyjádřit, že vulkanit má předtřetihorní stáří, lze použít při označení horniny předponu paleo- (např. paleoryolit = ryolit předtřetihorního stáří, tj. křemenný porfyr).
Podobně jako u plutonitů byly i do následujícího stručného přehledu zařazeny jen nejvýznamnější typy vulkanitů (s přihlédnutím k petrografickým poměrům v České republice).

Vznik vyvřelých hornin v kůře je spojen s procesy anatexe, jejíž jednotlivá stadia je možné sledovat v různých typech migmatitů. Vznikají při tom S typy granitů a ryolity za spoluúčasti diferenciace nebo tonality a andezity, odpovídající průměrnému složení kůry.
V mnoha případech je indikován i přínos energie magmaty plášťového původu s nimiž jsou některé anatektické horniny spjaty. Magmata korového původu vytvářejí samostatné magmatické krby nebo vystupují na významných poruchách.

Ryolity
Ryolity jsou výlevným ekvivalentem granitů. Mají nejčastěji šedou, šedozelenou, narůžovělou až růžově červenou barvu. Vyrostlice v těchto horninách tvoří sanidin, kyselý plagioklas, křemen, biotit a vzácně i amfibol nebo pyroxen. V základní hmotě ryolitů jsou obsaženy tytéž minerály a často i sklo.

Ryolity patří mezi relativně hojné vulkanické horniny, které se vyskytují často společně s dacity a andezity. Paleoryolity neboli křemenné porfyry se nacházejí v Krušných horách (v okolí Teplic), v Barrandienu (např. na Rokycansku), v Podkrkonoší a v okolí Broumova. Ryolity stářím odpovídající neovulkanitům se na území České republiky nevyskytují - třetihorní ryolity jsou hojné např. na středním a východním Slovensku (Štiavnické, Kremnické a Slanské vrchy).
Dacity

Dacity představují podle Streckeisenovy klasifikace výlevné ekvivalenty granodioritů nebo tonalitů. Jsou to většinou světle až tmavě šedé, někdy nazelenalé horniny. Vyrostlice tvoří plagioklas (oligoklas, andezin), v menší míře sanidin, křemen, biotit, amfibol a pyroxen. Základní hmota může být složena ze všech minerálů, které mohou tvořit vyrostlice, ale často obsahuje i značný podíl skla.

Dacity se vyskytují obvykle společně s ryolity a andezity. Obdobně paleodacity neboli křemenné porfyrity se nacházejí společně s paleoryolity (např. v Podkrkonoší).
Trachyty

Trachyty jsou výlevným ekvivalentem syenitů. Mají zpravidla šedou, šedobílou nebo nažloutlou barvu. Skládají se zejména z alkalického živce (sanidinu) a plagioklasu (oligoklasu až andezinu, někdy i labradoritu) a z tmavých minerálů, zastoupených biotitem, amfibolem nebo pyroxenem a vzácně i olivínem. Vyrostlice mohou tvořit všechny z uvedených minerálů. V základní hmotě horniny bývá vzácně přítomno i sklo.
Trachyty se vyskytují ve vulkanických komplexech společně s andezity a bazalty, ale také s alkalicko-živcovými trachyty, do nichž trachyty často přecházejí. Obecně jsou trachyty rozšířenější než alkalicko-živcové trachyty. V České republice se trachyty, jejichž stáří odpovídá neovulkanitům, vyskytují jen místy na Tepelské vrchovině a v Českém středohoří. Paleotrachyty neboli ortofyry (nebo také bezkřemenné porfyry) se nacházejí v Barrandienu (např. v okolí Rokycan) a na Rýmařovsku.
Andezity

Andezity jsou výlevné ekvivalenty monzodioritu a dioritu. V závislosti na nerostném složení kolísá jejich barva nejčastěji od světle zelené až po černozelenou, případně až téměř černou. Ze světlých součástí andezity obsahují především plagioklasy (oligoklas a hlavně andezin) a v menší míře draselný živec. Tmavé minerály jsou zastoupeny zejména pyroxenem (augitem a hyperstenem), amfibolem a biotitem. Uvedené minerály tvoří jak vyrostlice, tak i základní hmotu, v níž někdy bývá přítomno i sklo. Podle povahy tmavých minerálů se andezity dělí na pyroxenické andezity (nejrozšířenější typ andezitů), amfibolické andezity a biotitické andezity. V akcesorickém množství andezity často obsahují magnetit.

Drobné výskyty andezitů jsou v širším okolí Uherského Brodu. Hojně se andezity vyskytují na středním a východním Slovensku (Štiavnické, Kremnické, Slanské a Tokajské vrchy, Vihorlat). Paleoandezity neboli porfyrity se u nás vyskytují společně s paleoryolity, alkalicko-živcovými paleoryolity, paleotrachyty a dalšími typy vulkanitů v Barrandienu.
Bazalty (čediče)

Bazalty jsou výlevným ekvivalentem monzogaber a gaber. Mají šedočernou až černou barvu. Světlé součástky jsou v podstatném množství zastoupeny často jen plagioklasem, jehož bazicita zpravidla odpovídá labradoritu, někdy bytownitu a vzácně až anortitu; draselný živec je v bazaltech zpravidla přítomen jen ve vedlejším nebo akcesorickém množství, případně zcela chybí. Tmavé minerály jsou zastoupeny především klinopyroxeny (augitem), v menší míře amfiboly, ortopyroxeny, biotitem a v některých typech bazaltů i hojným olivínem. Všechny výše uvedené tmavé minerály mohou tvořit porfyrické vyrostlice; vyrostlice plagioklasů jsou jen výjimečné. V základní hmotě bazaltů je někdy přítomno i sklo.

Bazalty patří mezi nejrozšířenější vulkanické horniny. U nás se bazalty kenozoického stáří nacházejí především v Doupovských horách a v Českém středohoří, kde jsou převlá-dajícím typem vulkanitů. Menší výskyty bazaltů jsou na Bruntálsku. Paleobazalty odlišného stáří a původu se u nás označovaly jako spility, diabasy nebo melafyry. Termín spilit se používal k označení zpravidla předprvohorních, silně přeměněných bazických vulkanitů, tvořených zejména chloritem a albitem. V České republice se spility nacházejí v pruhu mezi Klatovy a Kladnem a na Příbramsku. Rovněž diabasy představují značně přeměněné bazické vulkanity prvohorního nebo i předprvohorního stáří, které obsahují druhotné minerály jako chlorit, kalcit, epidot, druhotný amfibol, minerály serpentinové skupiny, zeolity atd. Diabasy se u nás hojně vyskytují v Barrandienu a v Nízkém Jeseníku (v pruhu mezi Šternberkem a Horním Benešovem u Bruntálu). Jako melafyry se ve střední Evropě označovaly paleobazalty mladších prvohor (karbonské a permské) nebo paleobazalty druhohorního stáří. Melafyry mají poměrně často mandlovcovou texturu, přičemž mandle bývají vyplněny chloritem, kalcitem, různými formami SiO2, zeolity apod. (melafyry tohoto typu se zpravidla označují jako mandlovce). U nás jsou melafyry rozšířeny v Podkrkonoší.

Pro výlevy bazaltu je typická odlučnost v hranolové sloupy - sloupcovitá odlučnost. Vzniká tím, že se na ploše vystavené chladnutí hmota počne stahovat směrem k určitým středům. Tyto středy jsou vrcholy rovnostranných trojúhelníků. Místa největšího tahu leží vždy mezi sousedními středisky, a proto vzniká puklina kolmo k této spojnici. Protože se do kruhu může vejít pouze 6 takových trojůhelníků, je zřejmé, že při chladnutí vznikají pak trhlinami omezené šestiboké hranoly.
Fonolity (znělce) a tefritické fonolity

Fonolity jsou výlevným ekvivalentem foidických syenitů; tefritické fonolity jsou výlevným ekvivalentem foidických monzosyenitů. Jsou to světlé horniny zelenošedé barvy. Fonolity jsou tvořeny především vyrostlicemi sanidinu (bohatého albitovou složkou), nefelínu, pyroxenu (egirinu nebo egirinaugitu) a alkalického amfibolu; v základní hmotě je přítomen sanidin, nefelín, leucit a pyroxen. Tefritické fonolity navíc obsahují plagioklas (zpravidla andezin nebo i labradorit), jenž tvoří vyrostlice a jenž se podílí i na složení základní hmoty. V akcesorickém množství tyto horniny obsahují především magnetit. Dutiny v obou typech vulkanitů bývají vyplněny mladšími minerály, a to především druhově početnou asociací zeolitů a kalcitem.
Fonolity a tefritické fonolity stářím odpovídající neovulkanitům se u nás hojně vyskytují v Českém středohoří.
Vulkanická skla
Jak již bylo uvedeno, bývá sklo přítomno jako součást základní hmoty vulkanitů. Pokud je sklovitá hmota obsažena v hornině v množství do 20 obj.%, označuje se tato hornina jako vulkanit se sklem (např. ryolit se sklem). Při obsahu 20-50 obj.% skla jde o sklem bohatý vulkanit (např. sklem bohatý ryolit), při obsahu 50-80 obj.% sklovité hmoty jde o sklovitý vulkanit (např. sklovitý ryolit). Pokud vulkanické horniny obsahují více než 80 obj.% sklovité hmoty, označují se jako vulkanická skla.

Vulkanická skla jsou poměrně málo rozšířené horniny, které vznikají při velmi rychlém tuhnutí lávy na okrajích některých výlevů lávy nebo vzácněji i rychlým utuhnutím celých vulkanických těles menších rozměrů, resp. rychlým utuhnutím vyvržených kusů lávy. Bližší zařazení vulkanických skel do petrografického systému je možné jen na základě znalosti jejich chemického složení. Většina vulkanických skel chemismem odpovídá kyselým vulkanitům (ryolitům). Vulkanická skla se zpravidla dělí na obsidiány, smolky, perlity a pemzy.

Obsidiány jsou kompaktní černá, tmavohnědá, někdy načervenalá nebo i nazelenalá vulkanická skla se skelným leskem a lasturnatým lomem.
Smolky mají černou, tmavohnědou, žlutohnědou nebo tmavě zelenou barvu. Mají lasturnatý lom. Od obsidiánů se liší smolným leskem.
Perlity jsou vulkanická skla šedé nebo šedomodré barvy s charakteristickou kulovitou (perlitickou) odlučností.
Pemzy jsou lehká pěnovitá skla nejčastěji šedobílé nebo šedé barvy.
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one