Jozef Klembara, Evolúcia ekosystémov, Univerzita Komenského v Bratislave
O. Kumpera, Z.Vašíček, Základy historické geologie a paleontologie
J. Dvořák, B. Růžička, Geologická minulost Země
http://www.trilobites.info/
http://www.alaunwerk.de/guide3.htm
http://www.barrandien.cz/
http://skole.trondheim.kommune.no/rosten/fag/naturfag/utvikling/kambrium.htm
http://www.portalsaofrancisco.com.br/alfa/ceratopsideos/triceratops.php
Joseph G. Mečet, Trond H. Torsvik, The making and unmaking of a supercontinent: Rodinia revisited
http://geo-evropa.upol.cz/temata/geologie/
http://theprehistoricworld.blog.cz/1006/trias
http://www.meteo-maarssen.nl/pk_02.html
http://www.giobioobrazky.ic.cz/geologie.htm
http://historiezeme.sweb.cz/
http://departments.fsv.cvut.cz/k135/wwwold/webkurzy/rg/regionalka.html
http://pruvodce.geol.cechy.sci.muni.cz/regionalni_geol/geologie_CM.htm#kap1
http://www.geology.upol.cz/paleogeografie.html
I. Chlupáč a kol., Geologická minulost České republiky, Academia 2002
J. Zimák, Mineralogie a petrografie, UP v Olomouci 1998
A. Bajer, J. Matyášek, K. Rejšek, M. Suk, Petrologie, Masarykova univerzita v Brně, Brno 2004
http://astronomia.zcu.cz/planety/zeme/1948-stavba-nitra-zeme
http://www.sci.muni.cz/~herber/
http://www.ig.uit.no/webgeology/
http://geologie.vsb.cz/
http://atlas.horniny.sci.muni.cz/
http://www.zatlanka.cz/vyukove-materialy/zemepis/litosfera_typy_pohybu_desek.html
http://keith-travelsinindonesia.blogspot.com/2010/09/why-are-there-so-many-volcanoes-here.html
http://www.litosfera.chytrak.cz/3.html
L. Čepek, Hlubiny země, Praha 1964
J. Kalvoda, O. Bábek, R. Brzobohatý, Historická geologie, Olomouc 1997
http://www.jindrichpolak.wz.cz/encyklopedie/abc/sopka.php
http://www.youtube.com
B. Bouček, O. Kodym, Geologie I.díl Všeobecná geologie, Praha 1954
J. Karásek, Základy obecné geomorfologie, Brno 2001
Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

stránky v rekonstrukci

 

Obecné informace

Vyvřelé horniny vznikají krystalizací, z malé části též sklovitým tuhnutím magmatu. Při postupném ochlazování magmatické taveniny krystalizují jednotlivé horninotvorné minerály a vytvářejí se magmatické horniny.
Charakter horniny, která z magmatu vznikne, je závislý nejen na složení samotného magmatu, ale často též na fyzikálních podmínkách prostředí, ve kterém tuhnutí magmatu probíhá. V hlubších částech zemské kůry tuhne magma pomalu. Za takových podmínek vznikají horniny s jednotlivými, obvykle již makroskopicky rozlišitelnými minerály. Jestliže se však magma rozlévá na zemský povrch nebo na mořské dno, dochází k jeho velmi rychlému ochlazování. Proto není také dostatečný časový prostor k tomu, aby se mohly vytvořit makroskopicky pozorovatelné minerály, a vznikají tak nerosty zpravidla jen mikroskopických rozměrů nebo magma tuhne sklovitě. Proniká-li magma do trhlin a puklin v zemské kůře, tuhne v nich v podobě tzv. žil.

Základní rozdělení magmatitů

Dělení podle místa vzniku (podle fyzikálních podmínek prostředí)

Podle geologické pozice se magmatické horniny dělí na tři skupiny:
1. hlubinné (plutonické či abysální) horniny neboli plutonity,
2. žilné horniny,
3. výlevné (vulkanické, efuzívní nebo extruzívní) horniny neboli vulkanity (efuzíva, extruzíva).

Každé hlubinné vyvřelině odpovídá ekvivalentní hornina žilná a výlevná.

Hlubinné horniny se vytvořily zpravidla v hlubších částech zemské kůry, příp. až ve svrchním plášti. Tvoří převážně velká tělesa nepravidelných tvarů. Pokud jsou jednodušší, označují se jako masivy (např. brněnský masiv, dyjský masiv), jsou-li komplikovanější, tvoří plutony, např. středočeský pluton, krkonošsko-jizerský pluton. Plutony se na jednom rozšířeném konci příkře sklánějí do hlubin a na druhém vybíhají v mírně ukloněné nebo až vodorovné jazykovité nebo ploché výběžky a cípy.
Z morfologického hlediska se v rámci hlubinných magmatických těles rozlišují tzv. batolity (magmatická tělesa, která se směrem do hloubky rozšiřují), lopolity (velmi mocné ploché intruze pánvovitého tvaru), harpolity (ploché intruze jazykovitého tvaru) a etmolity (tělesa, jejichž průřez se směrem do hloubky zmenšuje). Menší hlubinná tělesa zaokrouhleného až eliptického průřezu o rozloze několika desítek kilometrů čtverečných se nazývají pně. Bývají uložena těsně pod povrchem, nebo mohou úrovně zemského povrchu místy i dosahovat.
Žilné horniny tvoří menší deskovitá tělesa, která se formují v zemské kůře (příp. i ve svrchním plášti) ve stejné hloubkové úrovni jako plutonity nebo i poněkud blíže zemskému povrchu. Bývají obvykle příkře orientovaná k zemskému povrchu a vytvářejí velmi dlouhé pruhy, označované jako žíly. Dosahují velmi různé mocnosti (od několika cm po desítky metrů) a délky (od desítek metrů do desítek km). Žíly probíhající napříč vrstev nazýváme pravými žilami. Mají nesouhlasné (diskordantní) uložení ve vztahu k okolním horninám, jimiž prorážejí.
Vnikne-li magma mezi vrstvy starších hornin, mohou vzniknout žíly ložní. Tyto sledují obvykle vrstevní plochy nebo plochy břidličnatosti. Vůči okolním horninám jsou uloženy souhlasně (konkordantně).
Menší plošnou rozlohu, avšak větší mocnost než ložní žíly, mají čočkovitá nebo bochníkovitá tělesa, zvaná lakolity. Při intruzi docházelo v tomto případě k vyklenutí nadložních souvrství. Lakolity bývají uloženy rovněž souhlasně (konkordantně) s okolními vrstvami.
Vzhledem k tomu, že hlubinné a žilné horniny pronikají staršími horninami, bývají obě tyto skupiny souborně označovány jako intruzívní horniny (intruzíva).

Výlevné horniny vznikají z lávy, tj. z magmatu, které dosáhlo úrovně zemského povrchu. Nejčastěji vytvářejí příkrovy, proudy nebo kupy. Efuzíva vznikají z magmatu rozlitého na velkých plochách o rozloze místy i několika tisíc kilometrů čtverečných. Jejich horizontální rozměr vždy výrazně převládá nad rozměrem vertikálním (lávové proudy a příkrovy).
Extruziva vznikají z magmatu rozlitého na menších areálech. Horizontální rozměr těles je zde zhruba stejný jako vertikální (lávové kupy).

Od hlubinných hornin se liší přítomností skla, přítomností dutinek a jejich výplní – mandle, typické porfirické struktury …

Uvedené dělení magmatitů podle fyzikálních podmínek prostředí je velmi hrubé. Výsledná povaha vznikajících hornin není totiž určována výhradně teplotou a tlakem, ale podílí se na ní i celá řada dalších faktorů, jako je např. proměnlivá možnost úniku těkavých složek, odlišná tepelná vodivost sousedních hornin nebo samotná velikost magmatických těles.

Dělení na základě stavebních znaků horniny

Tato klasifikace přihlíží k povaze magmatických struktur a rozděluje horniny podle zrnitosti na 5 následujících skupin:

• fanerity - velikost zrna nad 1,0 mm (např. žula, diorit, gabro);
• mikrofanerity - velikost zrna pod 1,0 mm (obdobné horniny jako v předchozí skupině s menší zrnitostí);
• porfyrické mikrofanerity - horniny charakteru mikrofaneritů vyznačující se porfyrickou strukturou (mikrogranity, mikrodiority);
• afanity a porfyrické afanity - horniny složené z makroskopicky nerozlišitelných součástek (některé vulkanity - např. andezity, bazalty, ryolity);
• vulkanická skla - sklovitě utuhlé magma (např. obsidián, pemza, smolek, perlit).

Dělení podle obsahu SiO2
Z hlediska obsahu SiO2 se magmatity dělí na horniny:
1) kyselé (acidní) > 65 % SiO2;
2) neutrální (intermediární) 65-52 % SiO2;
3) bazické 52-44 % SiO2;
4) ultrabazické < 44 % SiO2.

Dělení podle obsahu alkalických kovů (sodíku a draslíku) a obsahu vápníku

Na základě vzájemného poměru alkálií a vápníku klasifikujeme vyvřelé horniny do dvou základních řad:
1) horniny vápenato-alkalické řady - suma (CaO) > suma (Na2O + K2O)
2) horniny alkalické řady - suma (Na2O + K2O) > suma (CaO)
Zařazení horniny do jednoho z výše uvedených typů se provádí na základě porovnání obsahů více složek zjištěných chemickou analýzou. K horninám vápenato-alkalické řady patří převážná většina vyvřelin. Tyto horniny obsahují alkalický živec (K-živec a albit o bazicitě do An05) jen v kyselejších typech, zatímco v bazičtějších členech již přítomen není. Chybějí zástupci živců (foidy), alkalické amfiboly a alkalické pyroxeny.
Alkalické horniny obsahují všechny výše uvedené minerály a bývají navíc doprovázeny akcesoriemi bohatými Zr a prvky vzácných zemin.

Rozdělení na horniny vápenato-alkalické a alkalické platí pouze pro horniny hlubinné. U vulkanitů nebyly zaznamenány tak velké rozdíly v poměru vápníku a alkálií.

Mineralogické klasifikace
Jsou založeny na jejich nerostném složení. Streckeisenova klasifikace: na základě tmavých minerálů
a) horniny obs. méně než 90 obj. % tmavých minerálů
b) horniny obs. více než 90 obj. % tmavých minerálů
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one