Jozef Klembara, Evolúcia ekosystémov, Univerzita Komenského v Bratislave
O. Kumpera, Z.Vašíček, Základy historické geologie a paleontologie
J. Dvořák, B. Růžička, Geologická minulost Země
http://www.trilobites.info/
http://www.alaunwerk.de/guide3.htm
http://www.barrandien.cz/
http://skole.trondheim.kommune.no/rosten/fag/naturfag/utvikling/kambrium.htm
http://www.portalsaofrancisco.com.br/alfa/ceratopsideos/triceratops.php
Joseph G. Mečet, Trond H. Torsvik, The making and unmaking of a supercontinent: Rodinia revisited
http://geo-evropa.upol.cz/temata/geologie/
http://theprehistoricworld.blog.cz/1006/trias
http://www.meteo-maarssen.nl/pk_02.html
http://www.giobioobrazky.ic.cz/geologie.htm
http://historiezeme.sweb.cz/
http://departments.fsv.cvut.cz/k135/wwwold/webkurzy/rg/regionalka.html
http://pruvodce.geol.cechy.sci.muni.cz/regionalni_geol/geologie_CM.htm#kap1
http://www.geology.upol.cz/paleogeografie.html
I. Chlupáč a kol., Geologická minulost České republiky, Academia 2002
J. Zimák, Mineralogie a petrografie, UP v Olomouci 1998
A. Bajer, J. Matyášek, K. Rejšek, M. Suk, Petrologie, Masarykova univerzita v Brně, Brno 2004
http://astronomia.zcu.cz/planety/zeme/1948-stavba-nitra-zeme
http://www.sci.muni.cz/~herber/
http://www.ig.uit.no/webgeology/
http://geologie.vsb.cz/
http://atlas.horniny.sci.muni.cz/
http://www.zatlanka.cz/vyukove-materialy/zemepis/litosfera_typy_pohybu_desek.html
http://keith-travelsinindonesia.blogspot.com/2010/09/why-are-there-so-many-volcanoes-here.html
http://www.litosfera.chytrak.cz/3.html
L. Čepek, Hlubiny země, Praha 1964
J. Kalvoda, O. Bábek, R. Brzobohatý, Historická geologie, Olomouc 1997
http://www.jindrichpolak.wz.cz/encyklopedie/abc/sopka.php
http://www.youtube.com
B. Bouček, O. Kodym, Geologie I.díl Všeobecná geologie, Praha 1954
J. Karásek, Základy obecné geomorfologie, Brno 2001
Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

stránky v rekonstrukci

 

Vznik a vývoj Země

Základní odpovědí na otázku, jak se z primitivního a v zásadě homogenního shluku hmoty – prvotní Země stala živá, tzv. modrá planeta je proces, který nazýváme diferenciace. Jde o vývoj spočívající v postupném gravitačním rozvrstvení hmoty do, v zásadě koncentrických vrstev - sfér, které se od sebe liší fyzikálními i chemickými parametry. Původní chladnou hmotu Země tvořil shluk pevných částic (podobných dnešním kamenným meteoritům). Ohříval se nejdříve v důsledku energie impaktů kosmických těles, později působením vnitřní energie vytvořené při gravitační diferenciaci a především produkcí tepla spojeném s rozpadem radioaktivních prvků.


Obrázek: Postupná diferenciace homogenní primitivní Země. Na základě gravitační diferenciace dochází k migraci těžkých kovových prvků (Fe, Ni) do jádra a naopak, lehkých nekovových (litofilních) prvků do vnějších sfér Země, především zemské kůry.
Postupnou gravitační diferenciací vnitřní hmoty Země, doprovázenou migrací lehkých hmot do vnějších a těžkých do vnitřních sfér, se konstituovala základní sférická zonálnost naší planety. Od povrchu do nitra Země můžeme vymezit postupně zemskou kůru, plášť a jádro. Železo, které od počátku vzniku Země reprezentovalo přibližně třetinu jejího objemu, spolu s některými dalšími kovovými prvky, především niklem, migrovalo v důsledku gravitační diferenciace do jejího nitra. Tento proces podmínil vytvoření zemského jádra. Díky vývoji (nárůstu) vnitřní teploty a tlaků Země je vnější jádro ve stavu taveniny (tekuté) a vnější jádro je pevné.
Navazující vnější sféru planety od hloubky 2900 km reprezentuje plášť. Je ve stavu taveniny – magmatu a jsou zde zastoupeny minerální fáze na bázi kyslíku, hořčíku, železa a křemíku, přičemž železu náleží stále dominantních 35% celkového objemu pláště.
Zemská kůra v niž plášť prostřednictvím relativně výrazného geofyzikálního rozhraní - plochy Moho (Mohorovičičova diskontinuita) přechází do je nejvíce vnější vrstvu Země, charakterizovanou mj. nejnižší hustotou a největším podílem litofilních prvků (obr. 3.6), převážně na bázi křemičitanů. Podle pozice, mocnosti a složení lze vymezit tři základní typy kůry – kontinentální, oceánskou a přechodnou.
Kontinentální kůra buduje kontinenty, včetně oblastí šelfů a kontinentálních svahů. Má značně variabilní mocnost v rozmezí 25 až 100 km. Průměrná mocnost je cca 35 km. Vertikálně ji členíme na svrchní sedimentární vrstvu, která může díky erozi scházet, především v oblastech vyšší části zemského reliéfu (pohoří). Průměrná mocnost se pohybuje v řádu prvních kilometrů a jen výjimečně dosahuje až 10 km. Zásadní pro charakteristiku kontinentální kůry je střední vrstva granitová (žulovo – rulová). Tvoří ji především kyselé a intermediální magmatické a metamorfované horniny. Průměrná hustota se pohybuje v rozmezí 2500-2700 kg.m3. Spodní vrstvou kůry je bazaltová vrstva (čedičová), kterou tvoří hlavně bazické magmatity a metamorfika. Průměrná hustota, ve srovnání s vrstvou granitovou, narůstá a dosahuje hodnot v rozmezí 2800-3300 kg.m3.Mocnost obou vrstev výrazně roste v oblasti vysokých pohoří (Himaláje, Alpy atp.), spolu s celkovým zvětšením mocnosti kontinentální kůry. Kontinentální kůra je podstatně komplexnější a látkově i strukturně heterogennější než kůra oceánská.
Oceánská kůra je přítomna pod oceány. Má podstatně menší mocnost (5 – 10 km) než kůra kontinentální a především je charakteristická nepřítomností granitové vrstvy. Dominantní je bazaltová vrstva a poměrně tenká vrstva sedimentární, která může scházet především na středooceánských hřbetech. Oceánská kůra se vyvíjí z plášťových hornin jejich parciální anatexí (částečným tavením) a má proto podstatně primitivnější složení ve srovnání s kontinentální kůrou.

Zemská kůra spolu s nejvyšší částí pláště (nad astenosférou) tvoří tzv. litosféru. Ta dosahuje 100 až 180 km mocnosti. Je rozčleněna do různocenných a velikostí velmi rozdílných bloků – litosférických desek.


 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one