Jozef Klembara, Evolúcia ekosystémov, Univerzita Komenského v Bratislave
O. Kumpera, Z.Vašíček, Základy historické geologie a paleontologie
J. Dvořák, B. Růžička, Geologická minulost Země
http://www.trilobites.info/
http://www.alaunwerk.de/guide3.htm
http://www.barrandien.cz/
http://skole.trondheim.kommune.no/rosten/fag/naturfag/utvikling/kambrium.htm
http://www.portalsaofrancisco.com.br/alfa/ceratopsideos/triceratops.php
Joseph G. Mečet, Trond H. Torsvik, The making and unmaking of a supercontinent: Rodinia revisited
http://geo-evropa.upol.cz/temata/geologie/
http://theprehistoricworld.blog.cz/1006/trias
http://www.meteo-maarssen.nl/pk_02.html
http://www.giobioobrazky.ic.cz/geologie.htm
http://historiezeme.sweb.cz/
http://departments.fsv.cvut.cz/k135/wwwold/webkurzy/rg/regionalka.html
http://pruvodce.geol.cechy.sci.muni.cz/regionalni_geol/geologie_CM.htm#kap1
http://www.geology.upol.cz/paleogeografie.html
I. Chlupáč a kol., Geologická minulost České republiky, Academia 2002
J. Zimák, Mineralogie a petrografie, UP v Olomouci 1998
A. Bajer, J. Matyášek, K. Rejšek, M. Suk, Petrologie, Masarykova univerzita v Brně, Brno 2004
http://astronomia.zcu.cz/planety/zeme/1948-stavba-nitra-zeme
http://www.sci.muni.cz/~herber/
http://www.ig.uit.no/webgeology/
http://geologie.vsb.cz/
http://atlas.horniny.sci.muni.cz/
http://www.zatlanka.cz/vyukove-materialy/zemepis/litosfera_typy_pohybu_desek.html
http://keith-travelsinindonesia.blogspot.com/2010/09/why-are-there-so-many-volcanoes-here.html
http://www.litosfera.chytrak.cz/3.html
L. Čepek, Hlubiny země, Praha 1964
J. Kalvoda, O. Bábek, R. Brzobohatý, Historická geologie, Olomouc 1997
http://www.jindrichpolak.wz.cz/encyklopedie/abc/sopka.php
http://www.youtube.com
B. Bouček, O. Kodym, Geologie I.díl Všeobecná geologie, Praha 1954
J. Karásek, Základy obecné geomorfologie, Brno 2001
Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

stránky v rekonstrukci

 

Teorie kontinentálního driftu

Alfred Wegenerer (1880-1930) byl německým meteorologem a v roce 1915 publikoval hypotézu, nazvanou kontinentální drift. Předpokládal, že kontinenty byly kdysi pohromadě a tvořily tzv. superkontinent – Pangea.
Dokládalo to hned několik důkazů. Například Afrika a Jižní Amerika do sebe zapadají jako puzzle. Dále zjistil, že fosílie Cynognatgus (plaz žijící na souši během triasu) a Mesosaurus (sladkovodní plaz) se vyskytuje v Africe i J. Americe. Fosilní rostlina Glossopteris se vyskytuje v J. Americe, Africe, Indii, Austrálii i v Antarktidě. Lystrosaurus se vyskytoval v Africe, Indii a Antarktidě a postupně přibývali další a další nálezy. Těžko se mohla jakákoliv z těchto fosílií dostat přes oceán. Aby mohly tyto organismy migrovat z kontinentu na kontinent, musely být spojeny v jeden jediný celek. Dále Wegenerer využil důkazů o stopách zalednění v J.Afriky, J. Ameriky, Indie a Austrálie. Tvrdil, že jediné vysvětlení je, že kontinenty se nacházely blízko Antarktidy. Hlavním problémem bylo ale zjistit, jak se kontinenty pohybují. Kdyby kontinenty ležely na svých současných místech, musel by led sahat od polárních oblastí až k rovníku, což je zcela nemožné.
To se podařilo až r. 1928 Arthurovi Holmesovi. Holmes předpokládal, že se pohybuje jak kontinentální kůra, tak i kůra pod oceány. Usoudil, že hnací silou jsou konvekční proudy v astenosféře. Konvekční proudy vznikají ohřevem spodní části pláště od jádra, které má teplotu větší jak 5000°C. Horký materiál sp. pláště je lehčí než ve svrchním plášti a postupuje vzhůru. Studenější materiál zase klesá, což se děje v určitém koloběhu kruhového systému. Tato hybná síla pak dává do pohybu litosférické desky.


Od konce šedesátých let je desková tektonika převažujícím směrem vysvětlujícím geologické jevy na celém světě. Proto se od roku 1968 také hovoří o globální tektonice. Také v případě zemětřesení, sopečné činnosti a pohybu kontinentů všechno souvisí se vším. Dnešní přístroje dokázaly pohyb kontinentů mimo jakoukoli pochybnost. Satelitní laserové měření odhalilo, že desky se ročně přesunou asi o patnáct centimetrů. Některé se vzdalují, jiné přibližují. Wegenerovy závěry se ukázaly jako pravdivé, i když na jejich zdůvodnění jsme si museli pár desítek let počkat. Stejně jako mnoho jiných výjimečných osobností Wegener totiž až příliš předběhl svou dobu. Proces otevírání a následného uzavírání oceánů má cyklickou povahu a nazývá se Wilsonův cyklus.

Existují 3 typy litosférického rozhranní:

1. Desky se od sebe vzdalují – divergentní typ
2. Desky se přibližují – konvergentní typ
3. Desky se pohybují podél sebe, ale opačným směrem – transformní zlomy
1. Vývoj na divergentním rozhraní má dvě etapy - počáteční etapu neboli kontinentální rifting a pokročilou etapu neboli rozpínání oceánské kůry.

Kontinentální rift je zónou rozpadu desky tvořené kontinentální litosférou. Rozpad kontinentální litosféry je vyvolán buď zvýšeným tepelným tokem ze zemského pláště a hromaděním tepla pod kontinentální litosférou, nebo bočním natahováním (extenzí). V prvním případě dochází k vyklenutí litosféry a následně k jejímu rozpraskání, rychlému poklesu litosférických bloků a vzniku úzké topografické deprese - riftu (rift vyvolaný astenosférou, aktivní rift). V druhém případě je rifting vyvolán bočním natahováním dvou bloků kontinentální litosféry (rift vyvolaný litosférou, pasivní rift). Kontinentální kůra se díky extenzi v obou případech postupně ztenčuje.

V okamžiku, kdy je mocnost kontinentální kůry nulová v celé délce riftu je původně celistvá deska roztržena na dvě nové desky a nastává druhá etapa vývoje divergentního rozhraní – středooceánský rift. Na okraji obou nově vzniklých litosférických desek je zachován boční přechod od kontinentální do oceánské litosféry. Na tomto přechodu nedochází ke vzájemným tečným pohybům a tato hranice tedy není deskovým rozhraním. Tento typ okraje kontinentu se nazývá pasivní okraj kontinentu. Uvolněný prostor mezi novými deskami je okamžitě zaplňován novou oceánskou litosférou a boční natahování nyní probíhá v nově vzniklé struktuře - středooceánský rift, což je úzké podmořské údolí s velmi vysokými hodnotami tepelného toku. Pod riftem dochází k tuhnutí bazických a ultrabazických vyvřelých hornin (peridotity, gabra a jejich žilné a výlevné ekvivalenty). Vlivem bočního natahování se obě desky oddalují a zvětšování prostoru nové oceánské litosféry se oceánské dno rozpíná. Rychlost rozpínání na středooceánském riftu se pohybuje v rozmezí několika mm až několika desítek mm za rok. Vysoký tepelný tok způsobuje prohřátí oceánské litosféry a zvětšení jejího objemu. Díky tomu je středooceánský rift i se svým okolím nadlehčován a izostaticky vyzdvižen až 3 km nad okolní úroveň oceánského dna. Vzniká tak zvláštní druh podmořského horského pásma, který nazýváme středooceánský hřbet.
2. Mohou nastat 3 případy Konvergentního pohybu:
a) oceánská deska proti oceánské
b) oceánská proti kontinentální
c) kontinentální proti kontinentální

Na subdukčních zónách dochází k podsouvání (subdukci) oceánské litosféry pod jinou litosférickou desku, jejímu poklesu do astenosféry a zániku. Schopnost subdukce úzce souvisí s gravitací - nejvíce náchylná k subdukci je stará, chladná oceánská litosféra, která má vysokou hustotu. Plochy subdukce jsou seismicky velmi aktivní. Měřením bylo zjištěno, že hloubky zemětřesných hypocenter relativně plynule narůstají se vzrůstající vzdáleností směrem od hlubokomořského příkopu pod nadložní desku. Hypocentra zemětřesení jsou rozmístěna podél pomyslné roviny, tzv. Wadati - Benioffovy zóny. V nadloží subdukčních zón se vytváří prominentní geologická a geomorfologická struktura - magmatický oblouk.

V závislosti na tom, pod jaký typ litosféry se oceánská deska podsouvá, se magmatický oblouk dělí na oblouk aktivního kontinentálního okraje a ostrovní oblouk. Na aktivním kontinentálním okraji dochází k subdukci pod litosféru s kontinentálním typem kůry a výzdvihu pásemného pohoří andského typu, které aktivní okraj kontinentu lemuje.
Naproti tomu v ostrovním oblouku dochází k subdukci pod litosféru s oceánským typem kůry a výzdvihu řetězů ostrovů. Ostrovy se řetězí do oblouku vlivem zakřivení povrchu Země. Subdukce oceánské kůry pokračuje tak dlouho dokud se k sobě nepřiblíží dva okraje kontinentální litosféry, přičemž jeden je vždy aktivní a druhý může být buď aktivní nebo pasivní.
V okamžiku střetu kontinentálních okrajů dochází ke kontinentální kolizi. Nejjednodušším případem kolize je podsunutí pasivního okraje pod aktivní okraj kontinentu. Jakmile pasivní okraj dospěje do subdukční zóny, je podsouván ve směru původní subdukce, ale tento pohyb se velmi rychle zpomaluje až se úplně zastaví. Zpomalení subdukce je opět řízeno izostaticky především díky hustotním rozdílům mezi litosférou oceánského typu (s relativně vyšší hustotou) a litosférou kontinentálního typu (s relativně nižší hustotou). Lehká kontinentální litosféra totiž nemůže být po dlouhou dobu subdukovaná do pláště o vyšší hustotě. Podsunutí pasivního okraje pod aktivní kontinentální okraj vede k výraznému ztluštění kontinentální litosféry, které má za následek izostatické vyrovnání a výzdvih pásemného pohoří. Tento typ pohoří označujeme jako pohoří kolizního (himálajského) typu. Typickým příkladem kontinentální kolize a kolizního pohoří je Himálaj a Tibetská náhorní plošina, které byly vyzdviženy při třetihorní kolizi eurasijského a indického kontinentu.
3. Rozhraní podél transformních zlomů
Třetím typem deskového rozhraní je rozhraní podél transformních zlomů. Jako transformní zlom se označuje typ zlomu s horizontálním střižným pohybem, který běží napříč středooceánským hřbetem. Transformní zlomy se vytvořily v důsledku kompenzace různých rychlostí rozpínání na středooceánských riftech a rozdělují středooceánské hřbety na krátké segmenty, ve kterých je rychlost rozpínání konstantní. Transformní zlomy probíhají převážně uvnitř desek, pouze malé segmenty transformních zlomů, protínajících středooceánské hřbety nebo subdukční zóny, jsou pravými deskovými rozhraními. Klasickým příkladem je hranice pacifické a severoamerické desky podél zlomu San Andreas v Kalifornii, místem mnoha velkých zemětřesení (např. v r. 1906, 1992).
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one