Jozef Klembara, Evolúcia ekosystémov, Univerzita Komenského v Bratislave
O. Kumpera, Z.Vašíček, Základy historické geologie a paleontologie
J. Dvořák, B. Růžička, Geologická minulost Země
http://www.trilobites.info/
http://www.alaunwerk.de/guide3.htm
http://www.barrandien.cz/
http://skole.trondheim.kommune.no/rosten/fag/naturfag/utvikling/kambrium.htm
http://www.portalsaofrancisco.com.br/alfa/ceratopsideos/triceratops.php
Joseph G. Mečet, Trond H. Torsvik, The making and unmaking of a supercontinent: Rodinia revisited
http://geo-evropa.upol.cz/temata/geologie/
http://theprehistoricworld.blog.cz/1006/trias
http://www.meteo-maarssen.nl/pk_02.html
http://www.giobioobrazky.ic.cz/geologie.htm
http://historiezeme.sweb.cz/
http://departments.fsv.cvut.cz/k135/wwwold/webkurzy/rg/regionalka.html
http://pruvodce.geol.cechy.sci.muni.cz/regionalni_geol/geologie_CM.htm#kap1
http://www.geology.upol.cz/paleogeografie.html
I. Chlupáč a kol., Geologická minulost České republiky, Academia 2002
J. Zimák, Mineralogie a petrografie, UP v Olomouci 1998
A. Bajer, J. Matyášek, K. Rejšek, M. Suk, Petrologie, Masarykova univerzita v Brně, Brno 2004
http://astronomia.zcu.cz/planety/zeme/1948-stavba-nitra-zeme
http://www.sci.muni.cz/~herber/
http://www.ig.uit.no/webgeology/
http://geologie.vsb.cz/
http://atlas.horniny.sci.muni.cz/
http://www.zatlanka.cz/vyukove-materialy/zemepis/litosfera_typy_pohybu_desek.html
http://keith-travelsinindonesia.blogspot.com/2010/09/why-are-there-so-many-volcanoes-here.html
http://www.litosfera.chytrak.cz/3.html
L. Čepek, Hlubiny země, Praha 1964
J. Kalvoda, O. Bábek, R. Brzobohatý, Historická geologie, Olomouc 1997
http://www.jindrichpolak.wz.cz/encyklopedie/abc/sopka.php
http://www.youtube.com
B. Bouček, O. Kodym, Geologie I.díl Všeobecná geologie, Praha 1954
J. Karásek, Základy obecné geomorfologie, Brno 2001
Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

stránky v rekonstrukci

 

Předplatformní jednotky

Moldanubická oblast

Je jednotkou tvořenou převážně silně metamorfovanými krystalinickými komplexy proniknutými tělesy variských granitoidních hornin.

Styk moldanubické oblasti s okolními jednotkami je převážně tektonický. Vůči středočeské oblasti je moldanubikum omezeno středočeským hlubinným zlomem se směrem JZ-SV (přibližně od Klatov k Říčanům), podél kterého pronikl k povrchu středočeský pluton. Na jihozápadě je moldanubikum omezeno vůči středočeské oblasti západočeským zlomovým pásmem s českým křemenným valem, mariánskolázeňským a tachovským zlomem. Na severu a severovýchodě se moldanubikum stýká s kutnohorsko-svrateckým krystalinikem. V západní části je hranice vedena na styku monotónní skupiny hornin moldanubika s horninami kutnohorského krystalinika. Ve východní části je hranicí zlomové pásmo při jihozápadní straně svrateckého krystalinika. Východní hranicí moldanubika je tzv. moldanubické nasunutí. Podle této plochy je moldanubikum nasunuto na horniny moravika. Jižní hranice moldanubika, která je zároveň hranicí celého Českého masívu omezuje variský orogen vůči alpínskému. Její přesná poloha však není známa, poněvadž horniny moldanubika jsou zde překryty terciérními sedimenty alpské předhlubně.

Moldanubikum se dělí na dílčí jednotky se samostatnými názvy, z nichž na Moravu zasahují moravské a strážecké moldanubikum, oddělené od sebe trojúhelníkovým třebíčským masívem, tvořeným plutonickými bezkřemennými horninami - syenity
Obr.: 1 - platformní pokryv, 2 - oblasti: středočeská, kutnohorsko-svratecká, moravsko-slezská, 3 - masívy magmatitů, 4 až 6 - jednotvárná skupina, 7 až 9 - pestrá skupina, 10 - granulity, 11 - nejvýznamnější zlomy, M1 až M6 - dílčí jednotky moldanubika.

Metamorfované horniny moldanubika se dělí do dvou skupin:
• jednotvárná (monotónní) skupina
• pestrá skupina

Obě skupiny se od sebe liší charakterem původních sedimentárních hornin, ze kterých vznikly. Metamorfované horniny jednotvárné skupiny vznikly z hlubokomořských sedimentů, převážně pelitické a psamitické textury, které nebyly petrograficky příliš rozdílné. Metamorfity pestré skupiny vznikly z pestrých sedimentárních a vulkanických hornin, které nasvědčují mělkovodnímu charakteru původní sedimentace. Intenzita metamorfózy u obou skupin byla velmi vysoká.

Horniny jednotvárné skupiny jsou především různé typy pararul. Biotit-muskovitové, biotitové, sillimanit-biotitové a někdy cordierit-biotitové. V některých oblastech moldanubika jsou pararuly silně migmatitizovány.

Pestrá skupina je také tvořena hlavně pararulami, podobnými s pararulami v jednotvárné skupině, doplněná pestrými vložkami dalších typů metamorfovaných hornin. Jsou to především metakvarcity, grafitové metakvarcity, grafitové ruly, vápenato-silikátové horniny (erlany a skarny), krystalické vápence (mramory), amfibolity a granulity.

Především na oblasti pestré skupiny jsou vázána také tělesa serpentinitů, eklogitů a ortorul.
Horniny pestré skupiny se v moldanubiku vyskytují ve třech pruzích:
• západní pruh - podél jv. okraje středočeského plutonu
• střední pruh - od Passau, přes Český Krumlov do oblasti v. od Pelhřimova
• východní pruh - je nejširší a táhne se od Krems v Rakousku přes Moravské Budějovice, Žďár n. Sázavou, Havlíčkův Brod do oblasti strážeckého moldanubika

Stratigrafickým zařazením jsou metamorfované horniny moldanubika prekambrické.

• Tělesa hlubinných magmatických hornin vystoupila k povrchu v rámci variské orogeneze podél hlubinných zlomů.

Jedná se především o:
• centrální masív moldanubika (petrograficky méně pestrý, tvořený převážně granitoidy)
• středočeský pluton (petrograficky pestřejší, tvořený převážně granitoidy doplněnými menšími tělesy neutrálních a bazických hlubinných vyvřelých hornin dioritů a gabra).

V obou oblastech je široce rozvinutá kamenická výroba využívající kvalitní horniny, těžitelné i ve velkých blocích (např. žulový monolit na Pražském Hradě).
Kutnohorsko-svratecká oblast

Vystupuje v severním lemu moldanubické oblasti od kouřimského zlomu při okraji blanické brázdy a pokračuje k východu až k moravsko-slezskému zlomovému pásmu mezi Tišnovem a Vírem na řece Svratce (obr.). Jižní hranice vůči moldanubiku byla zmiňována v popisu moldanubika. Severní omezení vůči středočeské oblasti je litologické (na základě změny hornin). Ruly kutnohorského krystalinika se liší od rul tzv. podhořanského krystalinika, které je součástí středočeské oblasti.

Metamorfóza hornin kutnohorsko-svrateckého krystalinika je o něco nižší, než u hornin moldanubika, ale i tyto horniny patří do oblasti vysoké metamorfózy.

Kutnohorsko-svratecké krystalinikum je petrograficky pestré. Jedná se především o dvojslídné ruly a svory, metakvarcity, grafitické horniny, amfibolity, erlany, červené ortoruly, migmatity a eklogity. Vzácně se vyskytují mramory (např. u Nedvědic).
Výraznými zlomovými poruchami v kutnohorsko-svrateckém krystaliniku jsou hlinská zóna, která odděluje kutnohorské krystalinikum od svrateckého a křídelský a vírský zlom ve svrateckém krystaliniku. Kromě těchto nejvýraznějších poruch se v oblasti vyskytuje řada dílčích zlomů a mylonitových zón (obvykle s jílovou výplní), které značně oslabují horninové masívy. Oslabené zóny jsou také vázány na svory. Tektonické porušení horninových masívů v této oblasti může výrazně komplikovat výstavbu podzemních děl.
Středočeská oblast

Do středočeské oblasti, nacházející se mezi oblastí moldanubickou, kutnohorsko-svrateckou, krušnohorskou, lugickou a moravsko-slezskou, se řadí jednotky svrchního proterozoika s diskordantně uloženým spodním paleozoikem, které mají podobný litologický vývoj a stratigrafii. Vymezení vůči oblasti moldanubické a kutnohorsko-svratecké bylo zmiňováno dříve. Od oblasti krušnohorské je středočeská oblast oddělena významným podkrušnohorským (litoměřickým) zlomem. Od oblasti lugické je oddělena labským lineamentem. Východní hranice vůči moravsko-slezské oblasti je skryta pod permokarbonskými sedimenty.

Geologická stavba středočeské oblasti je dosti složitá. Tvoří ji řada dílčích krystalinických jednotek budovaných metamorfovanými a magmatickými horninami a jednotky sedimentárních hornin prostoupené horninami vulkanickými.
Patří sem:

• Barrandien
Území budované komplexy sedimentárních hornin a paleovulkanitů. V zásadě se dělí na dvě části:

• Svrchnoproterozoickou, budovanou klastickými sedimenty a silicity (převažují droby, prachovce, jílovce, slepence, buližníky), prostoupenými pestrými vulkanity bazaltového až ryolitového složení.
• Paleozoickou, která ve spodní části obsahuje klastické sedimenty a silicity. Ve svrchní části jsou uloženy karbonátové sedimenty - převažují různé typy vápenců (Koněpruské jeskyně). Vulkanity v paleozoiku jsou ryolitového, andezitového, až čedičového složení.
• krystalinické jednotky (budované metamorfovanými a magmatickými horninami)

Na Moravu zasahují poličské a letovické krystalinikum, která mají velmi podobné horninové složení. Jsou tvořena komplexy rul, krystalických vápenců, amfibolitů, granulitů a nemetamorfovaných až metamorfovaných neutrálních, bazických a ultrabazických magmatických hornin.

• drobná tělesa granitoidů v západních Čechách (vyjma karlovarského plutonu)
• západočeské bazické magmatity

Do této dílčí jednotky řadíme tělesa bazických magmatických hornin, která byla z větší části regionálně metamorfována na amfibolity až eklogity. Součástí jsou také serpentinity a nemetamorfované neutrální až bazické hlubinné magmatity - diority a gabra. Nejvýznamnějšími tělesy jsou:
• mariánskolázeňský komplex
• kdyňský masív
• železnohorský pluton

Je tvořen převážně granodiority a diority, méně hojné jsou granity. V této oblasti je založena řada lomů, v nichž se těží všechny granitoidy. Kameníci je však tradičně označují jako žulu. Zpracovávají se především na hrubé kamenické výrobky.

Krušnohorská oblast

Zahrnuje geograficky region Krušných hor a přilehlých oblastí. Vůči jednotce středočeské je na jihovýchodě omezena podkrušnohorským zlomem. Na severovýchodě je od oblasti lugické oddělena rovněž tektonicky, tzv. středosaským nasunutím. Na severo- a jihozápad přechází krušnohorská oblast do Německa (obr.).
Krušnohorská oblast má složitou geologickou stavbu a dělí se na řadu dílčích jednotek. Horniny zastoupené v této oblasti jsou velmi pestré. V centru oblasti (samotné Krušné hory) převládají silně metamorfované horniny. Převážně různé typy rul a migmatitů. V okrajových jednotkách se nacházejí i horniny slaběji metamorfované, jako jsou svory či fylity. Krystalinické jednotky krušnohorské oblasti prostupují také tělesa magmatických hornin.

K nim patří:
• teplický paleoryolitový komplex
Vystupuje mezi Teplicemi, Krupkou a Cínovcem. Jde o složitý komplex výlevných a žilných hornin, kombinovaných i s vulkanoklastickými horninami ryolitového složení. Teplický křemenný porfyr byl odedávna používán v Teplicích a okolí jako vhodný stavební kámen. Typická je pro něho porfyrická textura a nejčastěji nezaměnitelná hnědo-červená barva.

Zvláštní postavení má největší těleso granitoidních hornin v oblasti:
• karlovarský pluton
Vyskytují se zde dva druhy granitoidů, odlišných navzájem svým stářím. Starší jsou biotitové granity a granodiority. Mladší jsou granity postižené následnou albitizací a vznikem specifického typu mineralizace. Značný význam mají i nejmladší přeměny granitoidů (přeměna draselných živců na kaolinit), vedoucí ke vzniku některých kaolínových ložisek.

Lugická oblast

Od krušnohorské oblasti je lugická oblast oddělena (jak bylo zmíněno výše) tektonicky, povrchově dobře zjistitelným, tzv. středosaským nasunutím, které je pokračováním labského lineamentu. Jižní hranice se středočeskou oblastí je skryta pod platformními sedimenty české křídové tabule. Je rovněž tektonická a tvoří ji výrazné zlomové pásmo, označované jako labský lineament. Východní hranicí lugické oblasti je ramzovské a nýznerovské nasunutí, což jsou výrazné tektonické linie omezující lugickou oblast vůči moravsko-slezské oblasti. Severní hranice oblasti probíhá na území Polska a je překryta mocnými vrstvami sedimentárních hornin. Je však pravděpodobné, že lugická oblast pokračuje v podloží sedimentů až k oderskému lineamentu.
V západní části lugické oblasti při styku s krušnohorskou oblastí vystupuje
• Labské břidličné pohoří, tvořené převážně sedimentárními a metamorfovanými horninami. Hlavními petrografickými typy jsou fylity a svory, jílové břidlice, arkózové pískovce a droby. Celý komplex prorážejí mladší, drobná, tělesa granitoidů.
• lužický pluton
Nachází se v sz. části lugické oblasti. Je to velké granitoidní těleso kadomského stáří (časově ekvivalent brněnského masívu).

Hlavním horninovým typem je granodiorit. Významné postavení má také rumburská žula. Pluton je prostoupen množstvím různých typů žilných hornin.

Lugická oblast na východ od lužického plutonu je tvořena řadou dílčích jednotek - krystalinik, v nichž jsou zastoupeny především různé typy metamorfovaných hornin a magmatitů. Jsou to:

• Krkonošsko-jizerské krystalinikum, kde hlavními horninovými typy jsou ortoruly, svory a fylity. V rámci variské orogeneze proniklo do těchto hornin velké těleso granitoidů:
• krkonošsko-jizerský pluton

Je tvořen převážně biotitovým granitem s velkými (růžovými) vyrostlicemi draselného živce.
Jak žuly krkonošsko-jizerského plutonu, tak i fylity jsou v této oblasti těženy a zpracovávány na stavební a dekorační kámen. Žuly jsou charakteristické svými růžovými živci a používají se běžně jako leštěný obkladový materiál. Rovněž jako obrubníky.
Fylity mají typickou šedozelenou barvu způsobenou chloritem a používají se štípané na malé destičky jako vnější či vnitřní obkladový materiál.

• Orlicko-kladské krystalinikum zasahuje na Moravu. Vyskytují se zde ruly, migmatity a svory. Horninová pestrost je zvýrazněna přítomností poloh mramorů, metakvarcitů, grafitických hornin a různých metabazitů, eklogitů a granulitů.

Některé typy rul jsou velmi zajímavé svou texturou a mohly by být využity jako dekorační kámen.
• Novoměstské krystalinikum je tvořeno hlavně různými druhy fylitů a metamorfovanými bazickými magmatity. Horninovou skladbu doplňují hlubinné magmatické horniny. Granitoidy jsou zastoupeny v několika masívech, které prorážejí metamorfované horniny. Ojedinělé jsou v oblasti orlických hor intruze gaber.
• Zábřežské krystalinikum je tvořeno amfibolity a křemennými diority spolu se svory, rulami a místy migmatity.
• Staroměstské krystalinikum je nejvýchodnější jednotkou lugické oblasti. Východním okrajem se stýká se silesikem, které již náleží moravskoslezské oblasti. Hlavními horninami jsou ruly s vložkami krystalických vápenců, erlanů, metakvarcitů a grafitových břidlic. Dále jsou zde hojně zastoupeny amfibolity.

Moravsko-slezská oblast

Její vymezení je poněkud složitější, než u jiných oblastí. Jedinou prokazatelnou hranicí je moravské zlomové pásmo, které tvoří západní okraj moravsko-slezské oblasti a odděluje ji (od jihu k severu) od oblastí: moldanubické, kutnohorsko-svratecké, středočeské a lugické. Severní hranice je kryta mladšími sedimentárními horninami. Východní a jižní hranice jsou překryty flyšovými příkrovy a předhlubní alpsko-karpatského orogenu. Na povrchu je hranicí styk jednotek moravsko-slezské oblasti s neogenními horninami karpatské předhlubně.

Moravsko-slezská oblast se dělí na dílčí jednotky:
• moravikum
• silesikum
• brunovistulikum
• moravsko-slezský devon
• moravsko-slezský kulm (spodní karbon)
• moravsko-slezský svrchní karbon
• Moravikum
Je jednotka protažená severojižním směrem přiléhající z východu k moldanubiku a vkliňující se mezi svratecké a letovické krystalinikum. Na východě je omezeno permokarbonskými a neogenními sedimenty. Na jihu pokračuje na rakouském území. Moravikum je složeno ze dvou částí: na jihu je to dyjská klenba, na severu klenba svratecká. Moravikum je tvořeno hlavně různými druhy metamorfovaných hornin - fylity, svory, rulami, které místy přecházejí až do migmatitů. V jádrech obou kleneb pak vystupují granitoidní horniny kadomského stáří - dyjský masív (v dyjské klenbě) a tišnovské brunidy (ve svratecké klenbě).
• Silesikum
Na západě je omezeno tektonicky vůči lugické oblasti. Na jihu je ukončeno soustavou nectavských zlomů v Hornomoravském úvalu. Na východě je hranice shodná s geografickou hranicí mezi Hrubým a Nízkým Jeseníkem. Na severu pokračuje silesikum do Polska v podloží terciérních a kvartérních sedimentů. Celá oblast silesika byla velmi silně deformována a regionálně metamorfována v období variské orogeneze. Nejvíce zastoupeny jsou ruly, místy až migmatity a svory spolu s erlany, amfibolity (jesenický a sobotínský amfibolitový masív), metakvarcity, krystalické vápence a grafitové horniny. Metamorfované horniny byly v rámci variské orogeneze proniknuty granitoidními masívy (žulovský masív).
• Brunovistulikum
Je to velká krystalinická jednotka tvořená převážně hlubinnými magmatickými horninami a částečně metamorfity, která se nachází v podloží téměř celé Moravy a Slezska. Z větší části je zakryta sedimentárními horninami. Na východ se brunovistulikum noří pod karpatské příkrovy a jeho východní okraj není znám. Na povrch vystupuje jako brněnský masív a drobná tělesa granitoidů v okolí Olomouce.
• brněnský masív
Je severojižním směrem protažené, trojúhelníkovité těleso. Hlavním horninovým typem je granodiorit. Masív je rozdělen úzkou zónou metamorfovaných bazických hornin (metabazitů) severojižního směru na západní a východní část.
Horniny brněnského masívu jsou tektonicky porušeny, a proto se nedají těžit ve velkých blocích. Využívají se pouze k výrobě drceného kameniva. K největším, v současnosti provozovaným, lomům patří lomy v Želešicích (těží se amfibolit) a Dolních Kounicích (granodiorit).
• Moravsko-slezský devon
Na povrch vychází ve dvou hlavních oblastech:
• Moravský kras
• hranický devon
Devonská sedimentace začíná usazením tzv. bazálních klastik (hematitem zbarvené slepence a pískovce). V jejich nadloží sedimentovaly na Moravě především vápence. Původní rozsah devonské sedimentace lze těžko odhadnout. V současnosti jsou devonské horniny většinou překryty mladšími karbonskými sedimenty. Devonský sled hornin je postižen variskou orogenezí a provrásněn.

Pro krasová území budovaná vápenci je z hydrogeologického hlediska charakteristická propustnost podle dutin až krasová, vedoucí ke vzniku jeskyní. U konsolidovaných a morfologicky starých krasových oblastí krasovatění postupuje do hloubky a soustřeďuje se na bázi odvodnění nebo se zastavuje na styku s nerozpustným podložím. Vytváří se spojitý podzemní systém dutin jako nádrž podzemní vody. Vodní toky mohou také protékat podzemními prostorami (např. Punkva v Moravském krasu).

Devonské vápence se využívají jako základní surovina pro výrobu vápna a cementu. V minulosti byly devonské vápence používány také jako stavební a dekorační kámen. V současné době se pro tyto účely již netěží.
• Moravsko-slezský spodní karbon (kulm)
Kulmské sedimenty vytvářejí na Moravě velké trojúhelníkovité těleso s rohy v okolí měst Brno, Ostrava a Krnov. Kulm se dělí na dvě oblasti:
• kulm Drahanské vrchoviny
• kulm Nízkého Jeseníku a Oderských vrchů (slezský)
Petrograficky je kulm tvořen komplexem klastických sedimentárních hornin. V oblasti Drahanské vrchoviny jsou zastoupeny především droby a slepence. V oblasti Nízkého Jeseníku převažují černé jílové břidlice. Komplex spodnokarbonských sedimentů je rovněž variskou orogenezí provrásněn a porušen zlomy.
Hydrogeologicky je oblast poměrně suchá. Propustnost je puklinová i průlinová a hladina podzemní vody leží často hlouběji než 30 m.

Kulmské horniny poskytují většinou spolehlivé základové půdy. Problémy mohou nastat pouze na svazích, budovaných tence vrstevnatými a tektonicky porušenými jílovými břidlicemi. Droby se intenzívně těží a používají jako lomový kámen nebo drcené kamenivo na celé střední a severní Moravě.

• Svrchní karbon v moravsko-slezské oblasti
Sedimentace pokračovala bez přerušení do svrchního karbonu na severní Moravě a ve Slezsku v tzv. hornoslezské pánvi. Větší část uhlonosných sedimentů svrchního karbonu je však na polském území. K nám zasahuje pouze jz. cíp pánve na Ostravsko a Karvinsko (asi 1600 km2). Téměř celý komplex sedimentů svrchního karbonu je zakryt neogenními sedimenty karpatské předhlubně a flyšových příkrovů Západních Karpat. Výchozy jsou pouze ojedinělé.

V komplexu sedimentárních hornin je charakteristické cyklické uspořádání: slepenec - pískovec - aleuropelit - kořenová půda - uhelná sloj - aleuropelit. Takové souvrství se v celém horninovém sledu mnohokrát opakuje. Celková mocnost sedimentů svrchního karbonu je 3800 m. Sedimentární souvrství je zvrásněno a zlomově porušeno, což přináší komplikace při těžbě uhlí. Svrchní karbon nevychází téměř na povrch, a proto není využíván jako základová půda. Tektonická stavba, ale zvláště poddolování území může způsobit deformace na povrchu terénu, zvláště v okolí Karviné.

Limnický permokarbon

V období doznívání variské orogeneze vznikly mocné komplexy permo-karbonských sedimentů. Permo-karbonské se označují z důvodu plynulého přechodu karbonské sedimentace do permské (u kontinentálních pánví) a jejich obtížného odlišování.
Permokarbonské sedimenty se nacházejí v oblasti středočeské, lugické, krušnohorské a v tzv. brázdách (hlubokých tektonických údolí, která se vytvořila v závěru orogeneze na významných zlomech směru SSV-JJZ a vyplnila se snosovými sedimenty).

Převládajícími typy hornin jsou klastické sedimenty (od psefitů po pelity), doplněné vulkanickými horninami a vulkanoklastiky. Jednou z typických barev, díky které se zvláště permské sedimenty dobře poznávají, je červenohnědá. V mocných souvrstvích sedimentů se nacházejí také sloje uhlí, které se těžilo (Kladno, Plzeň, Rosice, Oslavany).

Permokarbonské brázdy lze označit za příkopové propadliny. Na Moravu zasahuje tzv. boskovická brázda, která má severojižní průběh (z podhůří Orlických hor, od Žamberku přes Moravskou Třebovou, Rosice až do oblasti Moravského Krumlova).
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one