Jozef Klembara, Evolúcia ekosystémov, Univerzita Komenského v Bratislave
O. Kumpera, Z.Vašíček, Základy historické geologie a paleontologie
J. Dvořák, B. Růžička, Geologická minulost Země
http://www.trilobites.info/
http://www.alaunwerk.de/guide3.htm
http://www.barrandien.cz/
http://skole.trondheim.kommune.no/rosten/fag/naturfag/utvikling/kambrium.htm
http://www.portalsaofrancisco.com.br/alfa/ceratopsideos/triceratops.php
Joseph G. Mečet, Trond H. Torsvik, The making and unmaking of a supercontinent: Rodinia revisited
http://geo-evropa.upol.cz/temata/geologie/
http://theprehistoricworld.blog.cz/1006/trias
http://www.meteo-maarssen.nl/pk_02.html
http://www.giobioobrazky.ic.cz/geologie.htm
http://historiezeme.sweb.cz/
http://departments.fsv.cvut.cz/k135/wwwold/webkurzy/rg/regionalka.html
http://pruvodce.geol.cechy.sci.muni.cz/regionalni_geol/geologie_CM.htm#kap1
http://www.geology.upol.cz/paleogeografie.html
I. Chlupáč a kol., Geologická minulost České republiky, Academia 2002
J. Zimák, Mineralogie a petrografie, UP v Olomouci 1998
A. Bajer, J. Matyášek, K. Rejšek, M. Suk, Petrologie, Masarykova univerzita v Brně, Brno 2004
http://astronomia.zcu.cz/planety/zeme/1948-stavba-nitra-zeme
http://www.sci.muni.cz/~herber/
http://www.ig.uit.no/webgeology/
http://geologie.vsb.cz/
http://atlas.horniny.sci.muni.cz/
http://www.zatlanka.cz/vyukove-materialy/zemepis/litosfera_typy_pohybu_desek.html
http://keith-travelsinindonesia.blogspot.com/2010/09/why-are-there-so-many-volcanoes-here.html
http://www.litosfera.chytrak.cz/3.html
L. Čepek, Hlubiny země, Praha 1964
J. Kalvoda, O. Bábek, R. Brzobohatý, Historická geologie, Olomouc 1997
http://www.jindrichpolak.wz.cz/encyklopedie/abc/sopka.php
http://www.youtube.com
B. Bouček, O. Kodym, Geologie I.díl Všeobecná geologie, Praha 1954
J. Karásek, Základy obecné geomorfologie, Brno 2001
Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

stránky v rekonstrukci

 

Geologické struktury

Geologickou strukturou se rozumí prostorové uspořádání strukturních prvků v zemské kůře, které se projevuje jednak tvary geologických těles (strukturní formou) a jejich vzájemným uspořádáním a jednak uspořádáním strukturních prvků uvnitř geologických těles.

Vnější část Země je tvořena mnoha pevnými deskami – litosférické desky. Tyto desky se neustále pohybují a podél jejich hranic dochází k deformačním silám na horniny, které jsou takto deformovány. Sekundární struktury jsou v litosféře všudy přítomné stejně jako primární geologická tělesa. V důsledku pohybu litosférických desek dochází k neustálé modifikaci zemské kůry. Okraje litosférických desek jsou vystaveny těmto deformacím nejvíce. Působením teploty a především geostatického či orientovaného tlaku jsou primární struktury různě intenzivně deformovány a přemisťovány. Dochází k jejich modifikaci. Mění se jejich původní pozice uložení, tvar, případně i vnitřní uspořádání. Sekundární struktury tedy porušují struktury (geologická tělesa) primární.
Deformace mohou mít 3 druhy: elastická (návrat do původního stavu), duktilní - plastická, křehká
Sekundární struktury jsou členěný podle toho, zda při deformaci primární struktury nedošlo k přerušení spojitosti horninových těles.

Podle toho rozeznáváme:
• spojité (konjunktivní)
• nespojité (disjunktivní)

Spojité tektonické struktury – vrásy a flexury

Jako flexury se označují nejjednodušší spojité struktury vytvořené nahodilým, neopakujícím se, případně nepravidelně se opakujícím ohybem vrstev, metamorfních foliací atd.
Flexury bývají často spojeny se zlomy a kernými pohyby podél nich.
Vrása v nejjednodušší podobě je spojitá tektonická struktura, v níž jsou vrstvy, nebo jiná deskovitá geologická tělesa deformována do tvaru, jehož příčný řez je podobný sinusoidě. Na rozdíl od flexur jsou vrásy charakterizovány periodickým opakováním a vytvářením většinou regionálně rozsáhlých vrásových systémů. Při vytváření vrás tlak působí po dlouhou dobu, během níž se hornina tlaku pozvolna poddává. Původní, ještě nezvrásněný sediment nebyl ještě tak zpevněn jako později po zvrásnění. Navíc působí i všesměrný tlak, který napomáhá deformování hornin bez zlomu.
U vrásy se rozlišuje antiklinála (část vyklenutá nahoru) a synklinála (část vyklenutá dolů). Místo maximálního zakřivení antiklinály či synklinály se nazývá zámek. Část vrásy spojující antiklinálu a synklinálu se nazývá rameno vrásy nebo také vrásové křídlo. Horniny uvnitř antiklinály se označují jako jádro antiklinály. V jádře antiklinály jsou vrstvy starší. V jádře synklinály jsou vrstvy mladší. Pokud stáří hornin v jádře není známo, jedná se u antiklinály o antiformu, resp. u synklinály o synformu.
Nespojité tektonické struktury – zlomy a pukliny

Pukliny představují nejběžnější typ porušení mechanické soudržnosti hornin a horninového masivu. Nejčastěji se vyskytují v souborech, v nichž se zpravidla řadí do dvou a více puklinových systémů různé geometrie. Zásadní rozdíl mezi puklinami a zlomy je v kinematice. Na zlomech dochází k přemístění sousedních ker, kdyžto u puklin nikoliv.

Zlomy geneticky souvisí se vznikem fraktur ploch porušení, podél nichž dojde ke zřetelnému posunu obou zlomem oddělených ker. Charakter relativního přemístění je současně základním klasifikačním kritériem zlomových struktur. Zlomy velmi často vytváří komplikované systémy, obvykle koncentrované do zlomových (dislokačních) zón.

Zlomová plocha vymezuje dvě dílčí tektonické kry, z nichž ta, která leží nad zlomovou plochou je označována jako nadložní kra. Kra pod zlomovou plochou je krou podložní. Podle vztahu zlomů ke směru vrstev a metamorfním foliacím se zlomy klasifikují obdobně jako pukliny - zlomy příčné, kosé a směrné.

Základním klasifikačním kritériem zlomových struktur je charakter relativního přemístění:
• pokles
• přesmyk
• horizontální posun
TEKTONICKÉ PŘÍKROVY

Zlomy velmi často vytváří komplikované systémy, obvykle koncentrované do zlomových (dislokačních) zón. Jejich doprovodným rysem je přítomnost drcených, často nesoudržných pásem hornin označovaných jako kataklasity (dislokační brekcie) a mylonity. Příkrovy jsou velmi složité sekundární struktury. Jedná se o ploché dalekosáhlé přesunutí nadložní kry - alochtonu přes kru podložní - autochton. U příkrovů vlivem eroze může dojít k proerodování alochtonu na autochton. Takové místo označujeme za tektonické okno. V případě kdy dojde k oderodování celého čela příkrovu a nad autochtonem zůstane pouze osamocený zbytek alochtonu, označujeme jej za tektonickou trosku. Často jsou tyto tektonické trosky v morfologii krajiny nepřehlédnutelné.
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one